V posledních 20 letech byl vstup nových technologií na český trh poměrně volný a rychlý. Pacienti tak měli relativně dobrý přístup k nejmodernější léčbě, zejména lékům, a díky tomu se u nás radikálně zlepšila úspěšnost léčby mnoha vážných nemocí, například z oblasti onkologie, ale také vzácných onemocnění, neurologie apod. Mezitím přitéká do českého zdravotnictví sice stále více peněz, ale zároveň je léčba nákladnější. Zodpovědné osoby v pozici ředitelů nemocnic nebo instituce, např. pojišťovny nebo zřizovatelé nemocnic, ale i politici, kteří působí v řídících orgánech krajských a městských nemocnic, s nimi musí správně hospodařit. Místo, aby začali ucpávat díry, kudy zbytečně peníze unikají, nebo začali hodnotit efektivitu nemocnic, či přezaměstnanost zdravotníků, zaměřili se na omezování tzv. nákladné péče. HTA se tak stává bičem, s nímž se vlády – nejen u nás – chtějí pokoušet zastavit inovace, tedy přísun nových účinných léků a technologií. V žádné zemi, která uplatňuje HTA, se pomocí této restrikce nepodařilo zastavit zvyšující se výdaje na zdravotnictví. V České republice se rýsuje zcela reálná hrozba, že budou v blízké budoucnosti nové technologie a léky odmítány právě z „rozpočtových“ důvodů.

Většinou se začne o HTA více mluvit, když se veřejnému zdravotnímu pojištění a státnímu rozpočtu nedostává peněz, což se, vzhledem k nastavení systému, opakuje pravidelně.  V mezidobí je to diskuse za zavřenými dveřmi v uzavřeném kruhu informovaných odborníků, bez široké odborné veřejnosti a hlavně bez pacientů. Než se bude pokračovat v posuzování technologií podle HTA principů, je naprosto nutné komunikaci otevřít pro odborníky i pacienty a zvýšit transparentnost příprav.

V případě nových léků je v ČR používán tak přísný systém posuzování, včetně nákladové efektivity, že už mu chybí jenom nějaká visačka, kterou může být klidně i pojem HTA. Nepotřebujeme tudíž pro léky nic nového zavádět. Za zvážení by možná stálo, zda některé principy HTA nezačlenit do rozhodování o úhradách výkonů, zdravotnického materiálu a dalších výdajů na zdravotní péči.

Obavy ze zahlcení veřejného zdravotní pojištění vysokými náklady na tzv. drahé léky či technologie přitom nejsou na místě, pokud by hlavní slovo měly zdravotní pojišťovny, jakožto plátci, kteří jsou schopni se s výrobcem dohodnout na rozumném postupném zavádění nového léku a nových technologií. Současně to ale předpokládá transparentnost jejich rozhodování a dostupnost veřejných informací například i o tom, proč nedaly k úhradě některé metody, či technologie souhlas.