V poslanecké sněmovně je momentálně před finálním (ne)schválením pozměňovací návrh poslankyně Maxové (ANO) k zákonu o veřejném zdravotním pojištění, který do hry opět vrací tzv. „nadstandardy“ z pera tehdejšího ministra zdravotnictví Hegera (TOP 09), poté, co tuto možnost zrušil Ústavní soud.

Mnoho komentátorů (i na našem webu OZdravotnictví.cz) tuto iniciativu zatracuje a používá k tomu stejné argumenty, kterými levice odstřelila u Ústavního soudu těch několik málo možností, kdy pacienti měli možnost volby a byli ochotni si za tuto volbu připlatit.

Nemocnice/ilustrační foto

Nadstandardy jsou protiústavní

První výhrada je, že nadstandardy a přímá spoluúčast pacientů v rámci poskytování zdravotní péče odporuje naší ústavě. Podívejme se tedy, jak argumentoval Ústavní soud ve svém nálezu, když rušil paragraf zákona o veřejném zdravotním pojištění, který v předem definovaných oblastech platbu pacienta umožňoval. ÚS nenapadal samou podstatu návrhu – tedy finanční spoluúčast pacientů, ale fakt, že je tato možnost upravena pouze vyhláškou a nikoli zákonem. Soud naopak ve zdůvodnění uvádí, že „ …formální lpění na bezplatnosti pro jednotlivce v rozšiřujícím pojetí by mohlo spíše vést ke snížení úrovně bezplatné lékařské péče…“ Soud tedy naopak vyjadřuje určitou obavu, že pokud by se i nadále trvalo na tom, že vše bude „zdarma“, může se snižovat úroveň, rozsah a dostupnost zdravotní péče v systému veřejného (solidárního) zdravotního pojištění. Není tedy pravda, že zákonná (a dobře napsaná) úprava spoluúčasti pacientů odporuje ústavě ČR, a to ať už vymezením standardu (což se zatím nikdy za 25 let nepovedlo), nebo vymezením „nadstandardních“ výkonů (což by pravděpodobně vyžadovalo pravidelné novelizace takového seznamu).

Doplatí na to chudí

Dalším velmi často uváděným argumentem je, že na zavedení nadstandardů doplatí chudí. To může být na straně jedné skutečně pádný argument, pokud by nadstandardy byly nastaveny špatně, extenzivně či pokud by byly v praxi zneužívány (nadstandardem by se postupně stala většina výkonů). Na druhé straně jsou některé příklady uváděné našimi politiky až úsměvné. V nedávném pořadu Otázky V. Moravce například bývalý ministr zdravotnictví L. Heger (který možnost připlatit si na některé výkony poprvé zavedl) položil řečnickou otázku, proč by si někdo, kdo má dost peněz nemohl zaplatit lehkou sádru?  Úsměvné je to proto, že v případě lehké sádry mluvíme o finanční částce v řádek stokorun a proto se domnívám, že to vůbec není o penězích (snad si údy nelámeme několikrát za rok), ale o osobních preferencích a motivacích. Takto na nemožnost připlatit si za prémiové výkony či zdravotní prostředky doplácejí ti, kteří se z různých důvodů nechtějí spokojit se základním provedením výkonu hrazeném ze zdravotního pojištění. Pokud se dnes někdo rozhodne pro nadstandard, musí hradit celý výkon, nejen rozdíl mezi základním a nadstandardním provedením. Výsledek je, že si senior – aktivní sportovec nemůže připlatit 10 – 20 tisíc za kvalitnější kloubní náhradu, ale zaplatí desetitisíce za celý výkon, že si pacient- astigmatik v rámci operace šedého zákalu nemůže připlatit 5 – 10 tis. za prémiovou torickou nitrooční čočku,  či žena po ablaci prsu z důvodů rakoviny nemůže pouze připlatit za kvalitnější prsní implantát. Tyto platby se navíc (ne)dostávají zcela legálně a transparentně do účetnictví zdravotnických zařízení, které tyto výkony nabízejí. Připadá nám toto pravidlo „všechno anebo nic“ spravedlivé?

Lékaři budou nabízet jen nadstandardy

Osobně pokládám tuto hrozbu za největší. Jsem přesvědčena, že většina českých lékařů se chová vůči svým pacientům eticky, ale co ti, kteří hledí více na svůj ekonomický prospěch, než na pacienta? Kdo bude dohlížet na to, aby lékař skutečně seznámil objektivně pacienta se všemi možnostmi léčby, popsal pozitiva i negativa jednotlivých variant, použitých materiálů apod.? Pokud bychom měli fungující profesní organizaci, která by prioritně dohlížela na etický aspekt výkonu lékařské profese, místo na materiální profit jednotlivců, obavy by se zmírnily. Vzhledem k tomu, že tomu tak není, museli by být velmi ostražití právě pacienti, stejně tak jako plátci, kteří jim dostupnou péči ze zákona garantují.

Legální a transparentní možnost připlacení si by zcela jistě následně umožnila vznik komerčního připojištění a různých zdravotních programů, které by odrážely preference různých skupin obyvatel a pacientů. Domnívám se, že tak jako každý z nás odlišně stůně, tak by měl mít šanci volit si variantu, jak se léčit a vyléčit.

3.6.2015

autor: Ivana Plechatá


Další články

Na přehled všech komentářů