V  Lidových novinách jsme se minulý týden dočetli, že 97 % ordinací má osobní počítač, téměř 80% ordinací má alespoň nějaké připojení na internet, avšak stále je pětina českých lékařů „offline“.  Rozhodující je nechuť některých, zejména ambulantních lékařů k elektronizaci zdravotnictví a ke sdílení dat o pacientech.
Zapomeňme nyní na skandálně předražený projekt elektronických zdravotních knížek IZIP, nechme také stranou  nápady na centrální registry, kde by se o nás jako o pacientech shromažďovala  data bůhví k čemu.  Zmíníme velmi potřebný systém elektronických receptů či sdílení zdravotní dokumentace. Je to ostatně i jeden z těch rozumnějších požadavků EU a souvisí s volným pohybem a nárokem na přeshraniční zdravotní péči.   
Elektronický recept nám umožní vyzvednout si lék v lékárně, aniž jsme předtím bezprostředně museli vyhledat osobně našeho lékaře. Mělo by to být běžné zejména v případě, že předepsání léku není bezprostředně vázáno na lékařskou prohlídku (léky užívané na řadu chronických onemocnění, antikoncepce a další). Sdílená dokumentace umožní lékaři ověřit si jaké léky nám naordinoval jiný specialista a vyhnout se nežádoucí vzájemným účinkům léků, podívat se na naše poslední laboratorní výsledky či výsledky jiných aktuálních vyšetření. Nemuseli bychom také běhat s výsledky od specialistovi ke specialistovi, protože bychom dali souhlas s tím, aby data o nás mohli lékaři sdílet, a to v náš prospěch. Diagnostika i následná terapie by pro nás měla být rychlejší a hlavně bezpečnější a efektivnější. Od 1.dubna budeme mít také nárok na takzvaný „druhý názor“ lékaře, v případě, kdy si nejsme zcela jistí, že „náš“ lékař správně stanovil diagnózu a léčbu. Tady by nám opět pomohla  sdílená dokumentace, která zabrání tomu, abychom řadu vyšetření (i těch nepříjemných) absolvovali opakovaně.
Z čeho plyne taková nechuť některých lékařů být „on line“? Jeden z možných důvodů mě napadl, když jsem slyšela MUDr. P.Pafka hovořit o tom, že 71% praktických lékařů je ve věku nad 50 let. Třebaže mně osobně do této hranice ještě pár let zbývá, dovedu celkem tuto nechuť k internetu, novým médiím či nedůvěru v techniku pochopit. Na druhou stranu celkem rozumím i argumentu jednoho třicátníka, že zásadně nevěří doktorovi, který před sebou nemá počítač a neumí s ním komunikovat přes internet.
Jak z toho ven? Motivovat by měl ten, koho zajímá finanční stránka léčby – tedy plátci péče. Elektronizace totiž není výhodná jen pro nás pacienty ale také předpokládá výrazné úspory v systému v případech dublovaných vyšetření, nadbytečných laboratorních testů,chybného či nadbytečného předepisování léků apod. Jsou to zdravotní pojišťovny, které  by měly přesvědčit lékaře o výhodách elektronizace, nabídnout případně také školení a v krajním případě i podmínit čerpání prostředků z veřejného pojištění  „napojením“. To ovšem jen za podmínky, že elektronizace bude systémově i technicky zvládnutá tak, že čas lékařů a nás pacientů bude šetřit a ne naopak zvyšovat byrokratické zatížení. 
A co my pacienti? Budeme si také v blízké budoucnosti vybírat svého lékaře podle toho, zda je nám ochoten poskytnout on line konzultaci, on line objednání a komunikovat efektivně s dalšími odborníky?
13.3.2012

autor:


Další články

Na přehled všech komentářů