Náklady na chronická onemocnění potápějí rozpočty zdravotnických systémů ve světě i u nás. Co s tím? Chronická onemocnění vyžadují dlouhodobou léčbu, mají spíše pomalý vývoj a pacienti s nimi žijí dlouhá léta nebo desetiletí. V Evropě jsou příčinou až 80 % všech úmrtí. Většina z nich patří mezi tzv. civilizační nemoci, kterými jsou postiženi převážně obyvatelé ekonomicky vyspělejších států. Provokativně řečeno, jejich příčiny jsou spíše z nadbytku než z nedostatku. Drtivá většina těchto nemocí je preventabilní, což znamená, že jim je možné zabránit či alespoň oddálit jejich propuknutí. Je dlouhodobě známo a prokázáno, že mezi hlavní rizikové faktory patří nezdravý životní styl a prostředí, stres, kouření, nadměrná konzumace alkoholu, obezita apod. Prevence, včasná diagnostika a efektivní léčba jsou klíčové pro další vývoj nemoci i náklady s ní spojené.  Mezi nejčastější chronická onemocnění řadíme kardiovaskulární nemoci, diabetes, astma, některá duševní onemocnění, neurologická onemocnění apod. Díky pokroku medicíny se dnes mezi chronická onemocnění počítají mnohá, která byla v minulosti jen obtížně léčitelná jako je rakovina, AIDS či např. CHOPN. Tyto nemoci trápí nejen jejich nositele a blízké, ale také zdravotnické rozpočty ve všech vyspělých státech světa.

Reflexe na seminář „ Efektivní financování a management léčby chronických onemocnění“ organizovaný AHCM v Čelákovicích, 9. -10. ledna 2014.

Odborníci, politici a ekonomové si dobře uvědomují, že náklady na tato onemocnění budou stoupat, a to zejména s prodlužujícím se věkem obyvatel. Také proto stále více států či plátců péče uplatňuje ve svých systémech strategii managementu chronických onemocnění.  Je škoda, že u nás se tomuto tématu systémově a celospolečensky mnoho odborníků nevěnuje, i když ostrůvky „pozitivní deviace“ by se našly (např. diabetologie, psychiatrie či některé zdravotní pojišťovny).  Státní zdravotní ústav nedávno zveřejnil alarmující data (více na http://www.szu.cz/kourite-jste-obezni-pijete-alkohol-ve-velkem-domnivate-se-ze), o finančních ztrátách ve výši 520 miliard korun ročně z nezdravého zdravotního stylu Čechů a Češek. Do těchto ztrát započítal výdaje na léčbu i ztráty HDP kvůli pracovní neschopnosti. I kdyby odhady ztrát nebyly přesné, jak mnozí dnes argumentují, když se jim data nelíbí, tak stejně jde o ztráty veřejných rozpočtů v řádů stovek miliard korun. S tím už by stálo něco dělat. A to mluvíme „pouze“ o prevenci, která kdyby byla efektivní, může i krátkodobě přinést úspory v řádu miliard (odhad SZÚ je 25 miliard korun/ročně).  Dalším krokem by měla být právě pravidla, plány, doporučení, motivační pobídky pro lékaře a pacienty, aby chronické choroby byly co nejefektivněji diagnostikovány a léčeny. Výhra by to byla nejen pro pacienta, ale i z pohledu rodinných a veřejných rozpočtů. Takové postupy jsou nazývány managementem chronických onemocnění (CDM – Chronic Disease Management) a obsahují řadu opatření, která jsou zaměřená nejen na poskytovatele zdravotních služeb, ale také na pacienta, s cílem posílit jeho kompetenci a motivaci. Aby byly takové programy úspěšné, musí být komplexní a podílet se na nich má širší komunita, rodina pacienta, pacientské organizace, plátci péče a pochopitelně také stát, který pro takové programy musí vytvořit legislativní podmínky.

Peníze a šetření jsou ústředními motivy posledních měsíců, a to nejen ve zdravotnictví. Nápady na to kde se lze ušetřit jsou různé, od rozumných až po vyložené nesmysly. Momentálně převládá tendence nalít do zdravotnictví další veřejné peníze. Je to rozumné, pokud porovnáme naše procento HDP směřující do zdravotnictví s Evropou. Posilování rozpočtu veřejného zdravotního pojištění by ale mělo jít ruku v ruce se systémovými změnami, a především důrazem na výsledky zdravotní péče.

Co brání efektivní péči o chronické pacienty obecně a v ČR zvlášť? Jsou to zejména chvátající a administrativou zavalení praktičtí lékaři, pacient není dostatečně v centru péče a není motivován k péči o vlastní zdraví (nemoc), problematická koordinace péče mezi praktiky, specialisty, popřípadě i lůžkovými zařízeními, neschopnost provázat zdravotní a sociální systém, nedostatečná průběžná a následná péče a sledování jejích výsledků, fragmentace péče s důrazem na akutní péči a v neposlední řadě absence efektivního sdílení klinických dat.

Co je třeba udělat? Změnit výchozí paradigma zdravotnictví a zdravotní péče z převážně reaktivní na proaktivní – tedy udržet pacienta co nejdéle zdravého. Řešit rozvinutou nemoc je složitější a nákladnější než jí zabránit či alespoň oddálit její vznik. Motivace k takové změně musí být jak na straně pacienta, tak pochopitelně i na straně poskytovatele zdravotních služeb. Zvládat chronické nemoci k užitku pro pacienta i společnost je běh na dlouhou trať, zázraky přes noc nečekejme!

Modely ve světě existují a jistě by se daly přizpůsobit českým podmínkám, jen se musí chtít. Domnívám se, že současná finanční situace v resortu přímo vybízí k tomu, abychom se rozhlédli po fungujících modelech péče o chronicky nemocné a začali s nimi.

16.1.2014

autor:


Další články

Na přehled všech komentářů