Návrh finanční ústavy vzbudil u poslanců výboru pro zdravotnictví nevoli a odmítavé reakce. Mnoho z nich poukazuje, že by vládní návrh v případě spuštění tzv. dluhové brzdy omezil výdaje na zdravotní péči, a tím by snížil její dostupnost. Je tomu skutečně tak?
Nejprve si zopakujme, co se ve finanční ústavě přesně navrhuje. Za limitní úroveň veřejného dluhu se považuje 55 % hrubého domácího produktu. Pokud dluh dosáhne této úrovně, uplatní se opatření vedoucí k dlouhodobě udržitelným veřejným financím, které definuje zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Soubor těchto opatření tvoří tzv. dluhovou brzdu. Mezi ně patří i požadavek, aby vláda předložila poslanecké sněmovně návrhy vyrovnaných (či přebytkových) zdravotně pojistných plánů zdravotních pojišťoven. Schodkové mohou být pouze v tom případě, že schodek pokryje nejvýše jedna třetina finančních zůstatků pojišťovny z minulých let. Na zbytek rezerv nebude možné sáhnout. A právě toto omezení je poslancům zdravotnického výboru trnem v oku.
Je pravdou, že dluhová brzda směřuje proti samotnému principu fondového hospodaření zdravotních pojišťoven, na základě kterého fungují přes dvacet let. Tento princip umožňuje proticyklické chování – v dobrých časech se vytvářejí rezervy na účtech, které je možno čerpat v časech zlých. Díky tomu se např. recese v roce 2009 neprojevila ve snížení dostupnosti, ani kvality péče, protože pojišťovny mohly sáhnout do rezerv vytvořených v předchozích dobách hospodářského růstu. Fondové hospodaření také umožňuje mezičasovou volbu. Např. pokud se odloží realizace určité investice, je možné si ve fondu reprodukce majetku ponechat tyto prostředky na pozdější dobu.
Na druhou stranu, existují nejméně tři argumenty, proč by finanční ústava neměla znamenat hrozbu pro financování zdravotní péče. Zaprvé, jejím cílem je působit preventivně na politiky, aby vůbec ke spuštění dluhové brzdy nedošlo. Veřejný dluh se nyní pohybuje něco málo nad 40 % HDP, což vytváří dostatečný polštář, aby se i při mírně plýtvavém hospodaření nedosáhlo na limitní hranici 55 % HDP. I v tom případě, když bude veřejný sektor vytvářet každoroční deficit ve výši tempa růstu ekonomiky, veřejný dluh růst nebude. A pro mimořádné případy zde existuje dostatečný polštář ve výši 15 % HDP, tedy přes 600 mld. Kč v současných cenách.
Zadruhé, pro případy recese, jaká proběhla v roce 2009, má existovat výjimka. V takových případech se dluhová brzda nemá vůbec spustit a zdravotní pojišťovny by mohly čerpat nahromaděné rezervy bez omezení.
A konečně zatřetí, vláda může vždy rozhodnout o zvýšení platby za státní pojištěnce, tedy o zvýšení dotace ze státního rozpočtu do systému veřejného zdravotního pojištění. Ani tomu by dluhová brzda nezabránila. Záleželo by tak na politické prioritě konkrétní vlády, kam chce směřovat dodatečné prostředky. Zda chce zvýšit výdaje na zdravotnictví, ale na úkor jiných oblastí veřejného sektoru.
Dluhová brzda tedy nebude představovat hrozbu pro zdravotní péči. Naopak, možná povede k tomu, že budeme více hledět na efektivnost zdravotnického systému. Že si více uvědomíme, že naše zdraví není zadarmo. Proto bude lepší aplikovat přísnější pravidla než benevolenci.
31.7.2015autor:
