Spolu s ubývajícími penězi v systému solidárního (a povinného) zdravotního pojištění se čím dál tím více diskutuje o tom, co by si lidé měli sami platit, na co připlácet, na co se připojistit, kdo je solidární s kým, jak široká či naopak úzká by solidarita bohatých s chudými či zdravých s nemocnými měla být. Každý to posuzuje nejen podle svého „světonázoru“ ale také podle aktuálního stavu své peněženky, popřípadě zdraví.
Když pominu zapřisáhlé zastánce socialistického zdravotnictví „všechno všem zadarmo“, kteří tak trochu žijí mimo realitu současného světa a medicíny, je podle mého většina připravena občas si připlatit na banální nemoc, aby byla zachována rozumná solidarita na vážná onemocnění. Ostatně většina z nás to už tak dělá.
Naše ochota se podílet více a být solidární však dostává vážné trhliny každodenními zprávami o tom, kde se vyhazují peníze ve zdravotnictví okny, kde se přihrává malá domů, kde se nakupují předražené přístroje, vymýšlí vymyšlené za další desítky a stovky miliónů korun (nejoblíbenější jsou momentálně IT systémy), přenášejí milióny v krabicích od vína či razí nové tunely dalších penězovodů (VZP by mohla povídat…).
Ze zdravotnictví ale utíká obrovské množství peněz také méně viditelnými cestami a mnohé z těchto cest se naopak vydávají za přínos pro pacienta. Tím, že se na základě petic, mohutného politického o „občanského“ tlaku dala k ledu restrukturalizace (ano, a myslím i rušení) akutních lůžek se propásla jedinečná příležitost dostat medicínu na úroveň 21.století. Uvolnily by se totiž peníze a další kapacity na řadu inovativních projektů, které nijak neohrožují komfort, kvalitu a dostupnost péče ale naopak ji pozvedají na vyšší kvalitativní úroveň. Mluvím o projektech personifikované medicíny, kdy je zdravotník skutečně pacientovi nablízku, ale nemusí o něho nutně pečovat ani na lůžku ani v ordinaci. Je skutečně tak nemožná představa důsledné jednodenní chirurgie a dalších zákroků s navazujícími terénními službami, domácí péče, telemedicíny – kontaktu se zdravotníkem prostřednictvím moderních technologií v podobě odborných konzultací, sledování zdravotního stavu „na dálku“, elektronického předepisování apod.? Z důvodů stále vzrůstající osobní frustrace se ani více nerozepisuji o potřebnosti řešit dlouhodobou, neurgentní péči o naše stárnoucí rodiče, prarodiče a handicapované.
Tím, že není definován standard – tedy nárok na péči v rámci solidárního pojištění, platíme nejen horentní částky za metody, které lze jen těžko standardem nazvat ale také za neefektivní a zbytnou péči (více jak 5 měsíců podstupuji naprosto neefektivní rehabilitaci stylem pokus a omyl) a často i škodlivou (preventivní předepisování antibiotik po banálních zákrocích, opakovaná vyšetření…). Neexistence definovaného nároku má i další důsledky – neexistuje možnost se rozumně připojistit. No co, když teoreticky máme mít vše pokryto povinným pojištěním? Je tomu ale skutečně tak? Stále více plátci administrativním rozhodnutím vylučují to či ono z úhrad (naposledy inkontinentní pomůcky, či pomůcky pro stomiky). Řeší se to mediální smrští postižených a zase se to rychle vrátí tam, kde to bylo. Je ale tento systém životaschopný na delší dobu?
Víme kdo je odpovědný. Je to politická reprezentace, která systém dlouhodobě neřeší a není ani schopná řešit. Není schopna věcně rozhodnout a ani se na ničem dohodnout. Je úplně jedno z jaké je části politického spektra či světonázoru. Všem šíbrům, kteří jsou na politiky navázaní tento stav vyhovuje a tak se dál bude ulejvat malá domů, nosit igelitky s milióny, dokud ve zdravotnictví alespoň nějaké peníze zbydou. A až nebudou? Bůh nás ochraňuj, a nebude to tak dlouho trvat.
18.2.2013autor:
