Zdravotní a sociální péče jsou i dvacet let po přechodu na systém veřejného pojištění stále odděleny. Jde však o systémy, které se reálně proplétají, doplňují a ve výsledku mají stále jednoho a toho samého příjemce – jednotlivého člověka. Je to právě jednotlivec, který v důsledku nepříznivého zdravotního stavu vyhledá péči zdravotní a následně prostřednictvím nástrojů sociální péče – sociálních dávek, nemocenské nebo invalidního důchodu – potřebuje vyrovnat odpovídající životní úroveň. Současný oddělený stav a nedostatečně řešená koordinace mezi oběma systémy nepomáhá efektivitě obou systémů. Této problematice se dne 23.10. věnoval seminář ekonomiky zdravotnictví z cyklu „Dialogem k reformě“, pořádaným sdružením Občan. 


Česká republika je státem, jehož zdravotní systém se může v určitých ohledech řadit mezi nejlepší na světě. Miroslav Zámečník, ekonomický konzultant a bývalý člen NERVu, tyto ohledy označil jako dostupnost-kvalita-nákladnost systému. Nízké náklady však skrývají mnoho problémů, při vhodném propojení systému zdravotní a následné sociální péče však můžeme mnoho prostředků ušetřit. 

Náklady na zdravotní péči budou stále růst, příjmová stránka s ohledem na ekonomickou situaci a stárnutí populace pak bude nadále velice problematická. Jak uvedl David Ondráčka, ředitel Amnesty International: „Musíme pořád hledat cesty, jak nastavit systém efektivněji, jak omezit úniky a plýtvání, protože k zásadnímu navýšení rozpočtových prostředků nedojde.“

Ekonomické ukazatele totiž hovoří jasně. „Zdravotnictví bude tak dobré, jako je výkonná ekonomika státu.  Ta naše vykazuje nízký růstový výkon, od devadesátých let do roku 2008, tedy do začátku ekonomické krize, byl ekonomický růst 2,48%. Zdravotnické výdaje však stouply za tu dobu dvounásobně,“ vysvětluje Miroslav Zámečník. A podle ekonomických modelů naše ekonomika příliš stoupat nebude, v následujících obdobích podle odhadů maximálně o 2%. Diskutované řešení „proinvestování se z krize“ podle Zámečníka přitom nebude mít v případě zdravotnictví dlouhodobý efekt: „Většina zdravotnických technologií pochází z dovozu, investice do nich tedy domácí ekonomice příliš nepomůže. Technologie či inovace v tomto oboru spíše zdražují než šetří a i stavění nemocnic zvedne HDP jen krátkodobě.“ Lepší představě pomohou čísla: od roku 2008 je naše ekonomika chudší o jeden bilion korun, které by bez ekonomické krize měla. Při současném nákladu HDP na zdravotní péči 7,5% tak naše zdravotnictví přišlo o 75 mld. Kč. O reálné peníze, které nyní někde fyzicky chybí. 

Připočtěme k tomuto ekonomickému vysvětlení ještě stárnutí populace. To dle Zámečníka není problémem výdajovým. Nejvíce péče člověk zkonzumuje průměrně v posledních letech svého života, ať už je jakéhokoliv věku, problém tedy není primárně v tom, že starší lidé potřebují více péče. Je však na straně příjmové – v poměru totiž klesá počet aktivních přispívatelů do systému – tedy lidí v produktivním věku, kteří odvádí ze svých platů a jiných příjmů poměrnou část do systému veřejného zdravotního pojištění. 



Miroslav Zámečník následně shrnul potřebné kroky do čtyř bodů. Prvním nutným krokem je lepší koordinace, která zamezí častým únikům financí. „Peníze ve zdravotnictví jsou, ale někde se ztrácí,“ podotkl Zámečník. Mezi prvními kroky by měl být vyřešen problém free-ridingu, ten umožňuje požívání výhod subjektům, které přispívají nedostatečně. Příkladem je například vysoká míra zneužívání příspěvku na péči vypláceného rodinným příslušníkům, u kterého se odhaduje až 35% neúčelnost. Dále je pak nezbytný lepší systém financování. Za třetí musí být zajištěno institucionální zastřešení obou systémů, které bude spravovat plnění z nemocenského, úrazového i zdravotního pojištění a koordinovat péče tak, aby byly efektivní a snížily se náklady. Zjednodušeně: zlepšit governance. Čtvrtou oblastí zájmu je důraz na zdravý životní styl každého jednotlivce. Ten má přímý dopad na potřebu zdravotní a sociální péče, jsem-li zdravý, nevyužívám tolik zdravotní péče a už vůbec ne péče sociální. I kdyby zdravý životní styl náklady na péči jen odkládal do vyššího věku člověka, pozitivní je i to, že prodlužuje dobu, kdy je člověk aktivním přispívatelem do systému. Nikoli konzumentem. 

Zdravý životní styl je přitom oblastí regulovatelnou, a někdy i lépe, též mimo systém zdravotnický. Příkladem uvedl Zámečník příklad Austrálie, kde v roce 1962 kouřilo 46% populace. Díky tržním mechanismům (spotřební daň, uniformní obaly) se však podařilo toto číslo snížit na dnešních 15,1%.  V situaci, kdy krabička cigaret stojí okolo 25 dolarů, každá vypadá stejně jako druhá a tlak společnosti na kuřáky je i tak velký, si zapálí už jen málokdo. 

S ohledem k výše popsané ekonomické situaci je třeba se podobně podívat na péči sociální. Jiří Horecký, prezident Unie zaměstnavatelských svazů ČR, identifikoval dvě základní oblasti, kterými bychom se měli zabývat: nedostatečné využívání soukromích zdrojů, čili míra participace občanů, a funkční vymezení hranice mezi zdravotní a sociální péčí, která umožní jejich lepší koordinaci. Toto rozlišení je asi nejviditelnější na využití akutní a následné a dlouhodobé ústavní péče. Náklad na akutní lůžko je podstatně vyšší, ve chvíli, když takovou péči již pacient nepotřebuje, je vhodné jeho umístění do péče následné či dlouhodobé. Náklady tak více odpovídají reálné potřebnosti dané péče.  

„Současný systém poskytování sociálních služeb lze označit základní premisou: sociální služby ve srovnatelné kvalitě, ceně pro všechny občany s dostatečnou ochranou jejich majetku, zůstatku příjmů a bez automatické finanční participace osob blízkých. Větší využití soukromých zdrojů je ale nevyhnutelné. Důsledkem jejich nedostatečného využití je tlak na veřejné rozpočty, nedostatečná síť a dostupnost sociálních služeb, vytváření bariér pro rozvoj sociálních služeb a pro zavedení vícestupňové nabídky sociálních služeb z pohledu kvality,“ uvádí Horecký. Přináší příklady z ostatních zemí západní Evropy, které pracují při spoluúčasti občanů přiměřeně s majetkem klientů sociální péče a počítají i s finančních participací osob blízkých. Pokud již státní příspěvek na péči ani použitelný příjem klienta např. domova důchodců nestačí na uhrazení nákladů na péči, přispívají přiměřeně např. jeho děti, či se zpeněží část jeho majetku. Nakonec se na pokrytí nákladů mohou více podílet i obce, např. přijetím komunitních plánů. Toto řešení má kořeny v historii, kdy se každá obec musela postarat o své chudé a potřebné.  

Možných kroků, jak lepší správou a propojením systémů zdravotní a sociální péče docílit vyšší efektivity a hlavně ušetřit, představili řečníci celou řadu. Jejich přijetí bude potřebovat podrobné analýzy a velkou obezřetnost a citlivost vzhledem k předmětu systémů. Doufáme, že se s tímto tématem budeme setkávat více i na politické scéně, jelikož dialog a řádné, informované projednání je základním krokem k co nejlepšímu nastavení možných řešení.  

Zdroj: seminář „V jaké zemi chceme žít?“ z cyklu Dialogem k reformě a podkladové materiály pořádajícího sdružení Občan. 

11.10.2013

autor:


Další články

Na přehled všech komentářů