Na podobné otázky si vyměňovali celkem bouřlivě názory  účastníci dalšího ze seminářů občanského sdružení Občan (www.obcan.cz). Mezi účastníky byli zakladatelé řetězců zdravotnických zařízení (např. AGEL či Moje Ambulance) či lékáren (např. Dr. Max) ale také majitelé malých lékáren v obcích, zástupci státních i krajských nemocnic, akademici apod.
Také já jsem si položila několik otázek na  toto téma.. Co preferuji já jako pacient, jaké mají výhody či nevýhody ti či oni poskytovatelé nebo jestli opravdu hrozí rizika z fungování řetězců?
Jako klient, zákazník nebo pacient preferuji především možnost volby. Nabídku pak porovnávám se svými potřebami, preferencemi a možnostmi. Pokud se nabídka v podobě kvality a šíře sortimentu, služeb a dobrého vychování potká s mými požadavky, je mi celkem jedno, kdo je zřizovatel, provozovatel lékárny či zdravotnického zařízení. Je to zkrátka o kvalitě a ne o druhu poskytovatele. 
Pokud hovoříme o komerčních řetězcích, výhody a nevýhody takových společností jsou známy co trh trhem stojí a platí stejně tak pro zdravotnictví, jako pro jiné oblasti podnikání. Výhody pramení z  centrálního řízení, jednotně nastavených vnitřních pravidel a postupů (včetně kontrolních), důrazu na efektivitu a výkon, vzdělávání zaměstnanců atd. Rizika pramení  ze samé podstaty podnikání, tedy tvorby zisku a prioritního úsilí o minimalizaci vstupů a maximalizaci výstupů. Pokud jsme do zdravotnictví již trh pustili (a já se domnívám, že je tomu tak správně), musíme být připraveni na to, že trh bude vždy o krůček napřed před naší schopností ho usměrňovat a regulovat. Individuální poskytovatel, například v podobě praktika či ambulantního specialisty, se má v dnešní době co ohánět. Jednak aby vyhověl všem zákonným požadavkům (což při četnosti novelizací není vůbec jednoduché), za druhé aby nezešílel z byrokratické zátěže různých nařízení a vyhlášek, aby vše precizně vyúčtoval plátcům, po nocích se vzdělával, a nakonec se ještě mohl věnovat péči o své pacienty. Na druhou stranu je více méně nezávislý, pracuje takzvaně na sebe a žádný šéf mu do práce nemluví.  Ve férovém prostředí by to měla být pouze jeho volba, zda „nezávislý“ zůstane, či zda obětuje část své suverenity a vstoupí do řetězce. 
Řetězce jsou a budou vznikat další. Nepředpokládám však, že by hrozil nějaký diktát řetězců a „vláda silného hráče“ na celostátní úrovni, respektive ve všech oborech zdravotnických služeb. Určité náznaky, například v lékárenství, se nicméně objevují  v některých městech či regionálně, kde vytlačováním drobných provozovatelů lékáren, může hrozit zúžení  volby a s tím další negativní následky v podobě omezení služeb či sortimentu, zvýšení ceny apod. Podobné „ovládnutí trhu“ může postihnout některé lukrativní lékařské obory, náchylnější k většímu zájmu řetězců. Opravdový problém by nastal až v případě, pokud by řetězce měly tendence k „válcování“ ostatních, jejich vytlačování, zkrátka k dominantnímu či dokonce monopolnímu chování. Domnívám se, že obranou je důsledně nastavený transparentní právní a úhradový systém, který nebude upřednostňovat žádného z možných poskytovatelů ale ani oborů, nebude glorifikovat či démonizovat jedny nebo druhé podle ideového klíče a všem nabídne stejné podmínky. Na druhé straně je třeba pečlivě sledovat dodržování férového „podnikání“ a důsledně trestat  mafiánské a nekalé praktiky. O velkých řetězcích totiž platí, že obvykle nevládnou pouze silou kapitálu, ale zejména silou vlivu, včetně vlivu na politiky jako tvůrce právního prostředí.
Pokud však hovoříme o rizikách komerčních řetězců ve zdravotnictví, pro potřebu vyváženého přístupu, bych  ráda varovala před riziky politicky řízených krajských a obecních zdravotnických zařízeních a jejich „řetězců“. Politicky motivované a populistické zásahy bez dlouhodobých koncepcí, kombinované s neznalostí, nekompetentností, nehospodárností  a mnohdy korupcí, mohou nést stejně velká rizika pro naše zdravotnictví. 

21.9.2012

autor:


Další články

Na přehled všech komentářů