Ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček představil priority svého resortu. Pokud půjde vše dobře, má na to tři a půl roku. To je ovšem pouze teorie, protože průměrná doba přežití českého ministra zdravotnictví je kolem 15 měsíců, a na tuto dobu je 12 priorit až dost. Pokud k tomu připočteme zkušenost, že populistické a zcela nepotřebné změny se prosazují rychleji než ty rozumné a potřebné, žádná radost ani ministra, ani nás zřejmě nečeká.

Jako prioritu číslo jedna ministr uvedl ekonomickou stabilitu a zvýšení efektivity a transparentnosti celého systému. Jde ale o to, co si pod ekonomickou stabilizací máme představit? Současně se totiž ministr chválí, že se mu podařilo stabilizovat zdravotnictví tím, že pro něj získal 2,1 mld. korun jako náhradu za zrušené regulační poplatky. Když pomineme fakt, že vlastně pouze napravil to, co s vládou napáchal zrušením těchto poplatků, tak o žádném nastolení stability nemůže být ani řeči. Získal maximálně několik málo měsíců, než někdo začne křičet a domáhat se dalších peněz. Zatím se potichu budou dotovat zadlužené nemocnice s obřími vnitřními dluhy (například avizovaná půl miliarda pro FN U Svaté Anny v Brně), k čemuž poslouží „znárodněný“ fond Státního ústavu pro kontrolu léčiv.
 
Jistě klíčová je priorita prevence nejvážnějších onemocnění. Data (např. z poslední zprávy OECD) jsou skutečně alarmující. Mluví o stoupajícím počtu obézních (selhává zejména prevence u dětí), nárůstu kuřáků mezi dětmi a mladistvými, stále nízkém počtu lidí, kteří využívají preventivní programy, špatných či nepoužitelných data sledování chronických pacientů a v podstatě neexistenci efektivního managementu chronických nemocí. Při nápravě bude klíčové, jaká cesta se zvolí. Mám obavu, že všeobjímající strategie Zdraví 2020 k cíli a kýžené změně nepovede.  Jistě z ní budeme mít hodně zápisů pracovních skupin, desítky dobře míněných doporučení, ale „skutek nakonec utek“.  Našinec slyší na motivaci, kterou pocítí naše kapsa, a to jak z pohledu poskytovatele zdravotních služeb (ano, naše lékaře je třeba penězi motivovat k tomu, aby oni motivovali své pacienty k prevenci), tak z pohledu pacientů. Přijdou bonusy a malusy za to, že budeme lékaře poslouchat? Nejjednodušší cestou by tedy bylo dát zdravotním pojišťovnám více kompetencí k tomu, aby mohly motivovat k prevenci. Ze současných poměrně skromných fondů prevence to asi nebude.
 
Většina lékařů určitě přivítá snahu zjednodušit systém postgraduálního vzdělávání, aby se dále vzdělávat nebylo spíš za trest jak pro samotného lékaře, tak pro zařízení, v němž se vzdělává. Chvályhodné bude také zamyšlení se nad počtem specializačních oborů, který stabilně převyšuje průměrný počet takových specializací ve světě.
 
Po stabilním a spravedlivém (lze to vůbec?) úhradovém mechanismu volají léta snad všichni, které zdravotnictví „živí“, i ti, kteří ho platí. Úhradu v nemocničním segmentu pomocí DRG chce MZ dále kultivovat, a je jen otázka, zda pomocí „znárodněného“ Národního referenčního centra (jeho dosavadní ředitel Kožený již rezignoval), či nově, za pomoci nového ÚZIS pod vedením zkušeného Doc. Duška. Nezbývá než věřit tomu, že tak jak L. Dušek přesvědčil po dobrém ředitele, aby referovali do Národního onkologického registru a jiných registrů, tak je přesvědčí, aby objektivně referovali do systému DRG. Motivace to bude muset být velká, jde o velké peníze.
 
Optimální využití evropských fondů je již značně zprofanovaným zaklínadlem několika posledních vlád a ne, že by se to dařilo. Zdravotnictví není bohužel výjimka. Nelze říci, že nemáme úspěšné projekty, ale neuplyne měsíc, abychom se nedozvěděli o nějakém problému, protestu proti nakládání s evropskými penězi, nesmyslném či předraženém projektu, zpožděném vyúčtován, realizaci či vypsání. Doufejme tedy, že oddělení evropských fondů na MZ má už nyní přesnou strategii, plán a metodiky, kdy vypsat projekty, které by odpovídaly nejen evropským prioritám ale zejména českým potřebám.
To, že jsme na tom bídně s objektivními, reprezentativními a hlavně ověřitelnými daty si všimlo i OECD ve své poslední zprávě. Ministerstvo proto najalo na jejich sběr a hlavně analýzu a interpretaci dosavadního ředitele brněnského Institutu biostatiky a analýz J. Duška. Ten si je velmi dobře vědom téměř Sisyfovského úkolu i stavu, ve kterém ÚZIS jako jeho nový ředitel přebírá. Má za úkol vybudovat moderní zdravotní informační agenturu s cílem generování dat pro rozhodování ve zdravotnictví i pro hodnocení kvality ve zdravotnictví. Data by podle představ ředitele Duška měla také sloužit poskytovatelům k sebehodnocení a sebe-srovnání kvality péče a výsledků léčby s ostatními poskytovateli i vůči celku.
 
Kvalita a bezpečnost je ostatně další z priorit resortu. Ministerstvo hodlá zavést povinné interní systémy pro hodnocení kvality nejen u nemocnic, ale také pro ambulantní specialisty, včetně možnosti on-line hodnocení spokojenosti pacientů s poskytovateli. Mohlo by se v poslední jmenované aktivitě inspirovat u některých pojišťoven, které svým pojištěncům tuto službu již nabízejí (např. ČPZP). Jen věřme, že půjde o adresné a nikoli anonymní hodnocení ve stylu „vlk se nažral a koza zůstala celá“. Velmi potřebný je pak záměr zavést indikátory v primární péči s cílem hodnotit efektivitu léčby o chronické pacienty. Jsou to opět některé pojišťovny (např. ZPMV), které mají již pilotně vyzkoušený management některých chronických stavů jako je například diabetes či vysoký krevní tlak. Věříme, měření kvality bude průběžné a dlouhodobé, ne pouze jednorázový akt uspokojení certifikátem s odškrtanými kolonkami.
 
S další prioritou na mě padá nepříjemné Déja vu ministrování D. Ratha a jeho zákona o neziskových nemocnicích, který nejdříve byl, aby posléze zase nebyl. Není mi jasné, co vede navrhovatele k přesvědčení, že forma významně ovlivní obsah, aniž by byla od základu řešena podstata problému. Sám ministr zdůvodňuje snahu vytvořit síť neziskových nemocnic tím, že pacient tam najde i takové obory, které se jiným (rozuměj soukromníkům) nevyplatí provozovat. Proč se jim ale takové obory nevyplatí financovat? Protože jsou ztrátové.  A proč jsou ztrátové? Protože jsou historicky špatně nastaveny platby. Některé jsou podfinancovány, některé zase bohatě přepláceny. Napravme tedy nejdříve platby a právní formu nechme na zřizovatelích zdravotnických zařízení. Navíc, nezisková forma čehokoli neznamená, že subjekt nemá mít zisk. Z čeho by potom takové zařízení financovalo rozvoj? Znamená to naopak, že zisk je žádoucí pro udržitelnost, ale nerozdělují si ho zakladatelé či vlastníci, ale je vkládán do rozvoje hlavní činnosti – tedy poskytování zdravotní péče.
 
Efektivní řízení přímo řízených nemocnic, včetně centrálních nákupů, transparentních smluv by sice mělo být samozřejmostí, ale protože nás historie a občas i současnost přesvědčují o opaku, ani se nedivíme, že je to také jednou z ministerských priorit.
 
Pouze velmi mladí a léty zmaru neztrápení mohou mít nadějný třpyt v očích při avizování koncepce dlouhodobé, paliativní a zdravotně-sociální péče. Ne, že bychom koncepcí neměli dost, jen to uvedení do praxe se nikdy nezdařilo. Tento stav trvá téměř 25 let a znamená skandální selhání všech dosavadních ministrů zdravotnictví i ministrů práce a sociálních věcí v řešení péče o ty nejzranitelnější skupiny společnosti (seniory, těžce nemocné, zdravotně postižené apod.). Kdyby se ministrovi Němečkovi povedlo ze všech priorit pouze tohle, zaslouží si náš doživotní vděk.
 
Poslední prioritou rezortu je podpora zdravotní turistiky a zdravotního exportu. Jistě prospěšný záměr a nezbývá než doufat, že české zdravotnictví bude v takové formě, že bude lákat cizince k nám a nikoli vyhánět naše pacienty, popřípadě i s lékaři ven.
 
Ministrovi pak nezbývá než popřát, aby měl dostatek sil, kuráže, politické podpory a pracovitosti svých podřízených a vyvaroval se nebezpečného pořekadla „mnoho zajíců, myslivcova smrt“.

9.7.2014

autor:


Další články

Na přehled všech komentářů