Spolu s portálem ozdravotnictvi.cz jsem zorganizoval na půdě poslanecké sněmovny konferenci k tématu inovací ve zdravotnictví. Domnívám se totiž, že v České republice máme velký prostor zlepšit přístup k moderním způsobům léčby, aby se zvýšila kvalita a dostupnost péče pro pacienty. A mnohdy i snížily stále rostoucí náklady na léčbu.
IMG_6121
Často na toto téma diskutuji s občany nejen ve svém volebním obvodu. Ptají se mě, proč ta či ona progresivní metoda léčby není hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Proč trvá tak dlouho, než se výsledky výzkumu dostanou do praxe k pacientům. K pomoci odpovědět na tyto otázky jsem si pozval experty nejen ze zdravotních pojišťoven, ministerstva zdravotnictví a soukromého sektoru, ale také ze zdravotnických zařízení a inovátory samotné. Z toho, co na konferenci zaznělo, vybírám pět hlavních bodů, které musí, především Ministerstvo zdravotnictví, v této oblasti bez odkladů řešit.

1) Několik přednášejících se shodlo, že v oblasti léčiv je vstup do systému veřejného zdravotního pojištění poměrně transparentní a s jasnými pravidly. Opak panuje v oblasti léčebných postupů. Zde převažuje „živelný přístup“ a ne vždy zcela předvídatelná rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví, které vydává Seznam výkonů ve formě vyhlášky. Mnohdy záleží na tlaku ze strany propagátora nové metody, který ji popularizuje u klíčových osobností z řad lékařů, aby tuto metodu poptávali. Tento tlak může být i negativní zamezující konkurenci vstup do veřejného pojištění. Příkladem může být léčba tzv. diabetické nohy kmenovými buňkami v ostravské fakultní nemocnici, která má průkazné výsledky, je levnější než standardní léčba, ale z pojištění se zatím nehradí.

2) V současnosti neexistuje zdroj veřejného financování na onu klíčovou přechodovou dobu, kdy nová metoda léčby již byla úspěšně testována, ale dosud není hrazena ze zdravotního pojištění. Máme zde veřejné dotace na financování základního i aplikovaného výzkumu, ale pro zmíněnou fázi prostředky chybí. Přitom jinde se plýtvá. Např. přístrojová komise schvaluje zbytečné nákupy nových přístrojů i přes nesouhlas zdravotních pojišťoven a tyto přístroje se pak využívají třeba jen z 30 %.

3) Někteří pacienti by si rádi zaplatili léčbu, která dosud není hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění, pokud stávající léčba nepomáhá. Nicméně platná legislativa jim to neumožňuje. Zlepšit by se měla definice nároku na hrazenou péči, a tím se vytvoří také nadstandard. Aby lidé, kteří jsou ochotni připlatit si za léčbu dosud nehrazenou z pojištění, zaplatili pouze rozdíl mezi cenou této léčby a běžného standardu.

4) V České republice existují dostatečné kapacity pro výzkum, vývoj a inovace v medicíně. Disponujeme kvalitními odborníky i zázemím. V mezinárodním srovnání však ztrácíme v množství patentů či ve spolupráci veřejného a soukromého sektoru. Stává se, že čeští vědci přijdou s inovací, ale licenci si pořídí zahraniční firma a výsledný produkt pak od ní musíme draze nakupovat. Nedivme se potom, že Česko musí 99 % léčiv a zdravotnického materiálu dovážet.

5) Inovace v medicíně nejsou pouze nové léky, zdravotnické prostředky či přístroje. Může zde patřit také nový způsob organizace péče či inovativní přístup ke komunikaci s pacientem. A zde Česká republika v mezinárodním srovnání zaostává. Rozvoj elektronického zdravotnictví, telemedicíny a dálkového vyšetření je stále u nás ještě v plenkách. Vláda sice schválila národní strategii pro elektronické zdravotnictví, nicméně hmatatelné výsledky, které by pacienti pocítili, se neobjevují. A pokud ano, spíše jde o iniciativu soukromého sektoru, nebo ojediněle některých veřejných nemocnic.

Na závěr uvedu ještě jeden aspekt inovací v medicíně. Jedná se o velmi perspektivní obor s vysokou přidanou hodnotou a vysokým ohodnocením pracovníků. Pokud nechceme zůstat levnou montovnou Evropy, musíme právě rozšiřování těchto odvětví podporovat. Vidím to u nás v Moravskoslezském kraji, kde jsou na ústupu tradiční odvětví, tj. těžba uhlí, hutnictví, ocelářství. Máme v kraji špičkové vědce i šikovné vysokoškolské studenty a absolventy. Jen je potřeba, aby stát a kraj těmto lidem neházel klacky pod nohy, ale naopak jim pomáhal. Obávám se, že v současnosti se tak ještě neděje.

21.3.2017

autor:


Další články

Na přehled všech komentářů