Vyjednávání o úhradách v roce 2019 ještě neskončilo a už se rýsuje zásadní spor. Na jedné straně odbory trvají na pokračování plošného růstu mezd a platů. Na druhé straně ministr zdravotnictví chce strukturu navýšení prostředků do zdravotnictví ponechat na dohodě pojišťoven s jednotlivými segmenty poskytovatelů. Co by bylo lepší?

Diskuze/ilustrační foto

Připomeňme nejprve, že plošné navyšování platových tarifů i mezd v lůžkové péči v posledních letech pohltilo většinu dodatečných zdrojů zdravotních pojišťoven. A to nejen z výběru pojistného, ale také ze státního rozpočtu. Předchozí vláda prostřednictvím úhradových mechanismů směřovala tyto zdroje převážně do zmíněného segmentu nemocnic. Pojišťovnám pak nezbylo příliš prostředků na dohody s jinými segmenty.

Současný ministr zdravotnictví Adam Vojtěch má záměr to pro rok 2019 změnit. Podle něj nelze zapomínat na ostatní poskytovatele zdravotní péče, včetně ambulantní sféry. Kromě toho chce ponechat na jednotlivých zdravotnických zařízeních, jak s penězi navíc naloží. Odbory však takovou volnost nechtějí, protože by podle nich nezaručila, že by se promítla právě do personálních nákladů. Stručně řečeno, nevěří, že by ředitel nemocnice přidal všem stejné procento.

Tento přístup ovšem nelze považovat za správný. Personální problémy v českém zdravotnictví nejsou plošné a nelze je řešit plošnými řešeními. Situace se liší jak z geografického hlediska, tak z hlediska konkrétních profesí a odborností. Opatření na nápravu by proto měla cílit více selektivně. Jestliže se za největší problém považuje nedostatek sester u lůžek ve směnném provozu, účelným řešením by bylo zvýšení zvláštního příplatku pro tyto sestry. To již v malém rozsahu provedl ministr Ludvík (+2000 Kč hrubého měsíčně). Nyní o větším rozsahu hovoří ministr Vojtěch i premiér Babiš (další 4000 Kč).

Odbory však preferují plošné zvedání platů a mezd údajně také z toho důvodu, že by podle nich kvůli diferencovanému zvyšování vznikala závist mezi jednotlivými profesemi. Zkusme si to konkrétně představit. Bude závidět lékař, kterému se zvýší plat např. o 5 % ze 70 na 73,5 tisíc Kč, sestře, která si ze současných 28 tisíc polepší na 32 tisíc Kč měsíčně? Bude ho užírat, že sestřin přírůstek byl o pětistovku a pár procent vyšší? Jsem přesvědčen, že nikoli.

Dále se v požadavcích odborářů zrcadlí nedůvěra vůči managementu nemocnic. Zástupci odborových svazů se patrně domnívají, že ředitelé zvýšené prostředky na úhradách projedí, nakoupí si luxusní limuzíny a na platy nezbyde zhola nic. Přitom zkušenosti z posledních let hovoří proti této domněnce. Mzdy v soukromých i krajských nemocnicích (obchodních společnostech) rostly prakticky stejně, jako ve státních a krajských nemocnicích (příspěvkových organizacích) platy. Jestliže se tak nestalo, měla na tom vinu především nižší produkce dané nemocnice, např. zavřelo se určité oddělení, nebo změna její struktury. I zde fungují tržní principy. Pokud se zvyšují platy ve státních a krajských zařízeních, musí na to adekvátně reagovat i management soukromé nemocnice.

Jisté je, že ředitel konkrétní nemocnice ví lépe než stát či odbory, jaký je v jeho zařízení nejpalčivější problém. Umí kompetentněji rozhodnout, kam prostředky nejlépe směřovat. Jistě, i on může selhat. Pak mají veřejné instituce (stát, kraj, město) možnost a povinnost daného ředitele odvolat. A u soukromého vlastníka bude proces ještě snadnější – ten neschopného šéfa nemocnice vyhodí velmi rychle, protože mu jde o jeho vlastní peníze.

Z tohoto pohledu by bylo lepší, kdyby zvítězila představa ministra zdravotnictví než tlaky odborů. Plošné navyšování platů a mezd, v rekordní výši, probíhá již 4 roky. Stejně stále posloucháme, že se zdravotnictví nachází na pokraji kolapsu. Zkusme tedy jiný recept.

1.6.2018

autor: Martin Černý


Další články

Na přehled všech komentářů