Zdravotnictví je v posledních několika letech zaplavováno množstvím pojmům, které mohou mnohým dělat problémy s porozuměním. Často pak dochází k jejich nejednotnému používání a to nejen mezi laiky, bohužel někdy i mezi odborníky z řad zdravotníků.
Pojem lege artis v překladu znamená „dle pravidel“ (míněno samozřejmě dle pravidel medicíny). Je to tedy takový postup, který je diagnosticky, preventivně či terapeuticky v souladu s nejvyšším dosaženým vědeckým poznáním.
Do přijetí nového zákona o zdravotních službách, platného od 1.dubna 2012 nebyl tento termín zcela jasně definován v legislativě, byť zmínky o postupu lege artis lze najít v předcházejícím Zákonu o péči a zdraví lidu. Náležitou odbornou úrovní se podle nového zákona rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.
Dále pojem lege artis definuje Etický kodex ČLK (Česká lékařská komora) a to §2, odstavcem 1: „Lékař v rámci své odborné způsobilosti a kompetence svobodně volí a provádí ty preventivní, diagnostické a léčebné úkony, které odpovídají současnému stavu lékařské vědy a které pro nemocného považuje za nejvýhodnější. Přitom je povinen respektovat v co největší možné míře vůli nemocného (nebo jeho zákonného zástupce).”
Velmi zjednodušeně řečeno, postup lege artis tedy neudává žádné konkrétní schéma, jak by měl lékař jednat, ale uděluje mu povinnost léčit, vyšetřovat nebo preventivně zasahovat podle aktuálních poznatků vědy a tak, aby jeho postup byl účinný – tím je míněno, aby diagnostický postup vedl ke stanovení diagnózy, preventivní postup k předcházení nemoci a terapeutický postup vedl k vyléčení nemoci. Vše samozřejmě s ohledem na přání, potřeby a zdravotní stav konkrétního pacienta.
Jak jste si asi všimli, nově se do zákona, při formulaci náležité odborné úrovně, dostává také ohled na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Zákonodárce tím myslí ohled na podmínky v tom kterém zdravotnickém zařízení. Mnoho právníků (např. Platforma zdravotních pojištěnců) správně poukazuje na možnost zneužití takového ustanovení v případě, že se pacient domáhá nároku na ošetření, právě v souladu se současnými uznávanými vědeckými poznatky.
Jako postup non lege artis je brán takový postup, který nesplňuje pravidla pro lege artis. V případě, rozhodování, zda-li jednal lékař non lege artis, je zapotřebí stanovit znalecké komise, které celý případ posuzují.
Naproti tomu guidelines (doslovný překlad „pokyny“, vztaženo na lékařství spíše rozumějme „doporučené postupy“), jak už ze samotného překladu slova vyplývá, jsou předem sestavená schémata, vytvořená lékařskými odbornými společnostmi, která přímo stanovují, jak lze postupovat v daném případě, při konkrétní diagnóze, v jejím léčení či vyšetřování. Protože medicína je obor dynamický, stále se vyvíjející, jsou guidelines v pravidelných intervalech aktualizována. Jak bylo zmíněno již v úvodu, jsou to postupy doporučené, nejsou pro lékaře imperativem. Jejich dodržování tedy není závazné, jejich původní rolí mělo být lékaři nápomocny při rozhodování. V poslední době se politicky vyvíjí stále větší tlak na to, aby postupy dle guidelines byly standardem. Tyto tlaky jsou však nepochopením rozdílu mezi odborným medicínských standardem a standardem úhrady – tedy toho, co bude hrazeno z veřejného, tedy rozuměj solidárního, zdravotního pojištění.
8.3.2012
autor:
Další články
Na přehled všech komentářů
Reklama
