Při ceremoniálu střídání stráží na ministerstvu zdravotnictví pan premiér Rusnok nazval nadstandardy bílým psíkem (jakousi vábničkou na novináře a veřejnost), kolem kterého se točí spousta řečí, když přitom není až tak o čem mluvit, pokud uvážíme, že částka 46 mil. Kč, jako příjem do zdravotnického systému, jsou jen nicotným zlomkem v moři miliard výdajů za zdravotní péči.

Jeho reakce byla ale zejména vedena obavou, že by snad nový ministr zdravotnictví Holcát, jinak pokládaný za pragmatického manažera, chtěl za nadstandardy nějak významněji lobovat.  Měl to být jednoznačný signál, že současná vláda spíše  ponechá rozhodnutí Ústavního soudu o neústavnosti nadstandardů – resp. podobě jak jsou v zákoně upraveny, v tichu „vyhnít“.

Nadstandard ovšem není jen kosmetickým opatřením, je to záležitost principiální, strategická a jistě také vysoce politická. Je to kvalitativní změna v uvažování, pokud se týká možných příjmů do zdravotnictví a argumentace množstvím získaných peněz za provedení nadstandardů je zavádějící. Pan premiér to jistě jako ekonom a bývalý člen Národní ekonomické rady vlády dobře ví.  V té kvantitativní rovině, byly nadstandardy skutečně ekonomicky nezajímavé ale ne proto, že by jejich zavedení bylo omylem, ale protože nebyly podpořeny dalšími reformními kroky, které budou v blízké budoucnosti nezbytné. Ať bude ve Strakově akademii sedět jakákoli vlády, bude  nucena  se zabývat zvýšením přísunu neveřejných peněz do zdravotnictví. Momentální  hrozbu insolvence VZP sice vyřeší zvýšení odvodu za státní pojištěnce, odkup nedobytných pohledávek od VZP a možná i to velmi kontroverzní rozhodnutí o opětovném „znárodnění“ rezerv z ostatních zdravotních pojišťoven. Nicméně systémové opatření, které by  z dlouhodobého hlediska řešilo financování systému to jistě není.

Bez důsledné revize finančních toků ve zdravotnictví jako je důrazná a razantní revize výkonů a úhradové vyhlášky, zavedení jednotného systému, DRG zavedení další úrovně přerozdělení vybraného pojištění, transparentnost smluv a finančních toků mezi jednotlivými aktéry, posílení kompetencí ale také zodpovědnosti zdravotních pojišťoven  a bohužel také zvýšením spoluúčasti pacientů se systém neoživí. Spoluúčast pacientů nemusí být míněna pouze  jako zainteresovanost finanční ale zvýšení jejich motivace rozhodovat o svém zdraví, nemoci a péči, která se jim dostane. Je zřejmé, že tato odpovědnost musí jít spolu s otevřenými informacemi, aby se lidé skutečně mohli rozhodovat. Tento požadavek nemůže cílit  na skupinu současných seniorů ale na lidi v produktivním věku, kteří se na svoji nemoc a stáří budou moci připravit, případně se připojistit.

Pokud se nedostane více privátních peněz do zdravotnictví, doplatíme na to všichni postupným zhoršováním i toho základního standardu. Ti majetnější se k té nadstandardní péči vždy dostanou, ať už ošetřením v zahraničí (což jim zákon již dnes umožňuje) nebo tím, že se opět budou rozdávat obálky. Nejhůř na tom budou ti odpovědní a poctiví, šetřící si na nemoc i zdraví, kteří když budou chtít větší komfort v ošetření , zaplatí si ho od A až do Z. Opravdu si takto představujeme spravedlnost a solidaritu?

Bíly psík

Jestli nevíte, co je „bílý psík“, tak to v politickém žargonu znamená věc, která se sice prezentuje jako důležitá, ale fakticky má být použita jen do handlu. Je určena k tomu, aby se z ní ustoupilo výměnou za něco, jiného.

Bílým psíkem možná byla snaha ministra Hegera zvýšit platby za státní pojištěnce. Počítal s tím, že mu to asi neprojde, ale nakonec byl připraven ustoupit za příslib hladkého schválení nějakého zákona nebo novely. Vynikající seriál „Jistě, pane ministře/premiére“ je plný takových „handlů“.

6.8.2013

autor:


Další články

Na přehled všech komentářů