V minulém týdnu jsme mohli v médiích zaznamenat vyjádření premiéra Bohuslava Sobotky v rámci interpelací, kdy odpovídal komunistické poslankyni na otázku, zda by nejlepší variantou nebyla pouze jedna zdravotní pojišťovna. Pan premiér vyslovil názor, že není příznivcem jedné zdravotní pojišťovny, ovšem sloučil by Všeobecnou zdravotní pojišťovnu, Vojenskou zdravotní pojišťovnu a Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra. Ano, je to možnost, ale je také třeba říci, co by to znamenalo. Vytvořila by se jedna velká „superpojišťovna“ se 7,9 miliony pojištěnců. Pojišťovna, která by měla od státu, stejně jako nynější VZP, garantováno, že nikdy nemůže zbankrotovat a ať hospodaří, jak hospodaří, vždy přijde stát a ochotně do ní nalije miliardy korun, aby jí zachránil. Pojišťovna ovládaná třicetičlennou politicky obsazenou správní radou, naprosto dominantní hráč, diktující podmínky. Vedla by pak podobná fúze k proklamované racionalitě systému a k efektivitě nákladů? Měl by takový moloch vůbec motivaci k tomu hospodařit efektivně a chovat se vstřícně ke svým pojištěncům? Domnívám se, že nikoliv.

Nerovný souboj/ilustrační foto

Při vší kritičnosti – a není malá – k činnosti zdravotních pojišťoven jsem přesvědčen, že jejich role v systému zdravotnictví je klíčová a že zachování pluralitního systému sedmi zdravotních pojišťoven je lepší variantou, než vytvoření dominantního obra, který bude znamenat pro stabilitu systému veřejného zdravotního pojištění mimořádné riziko a žádný hmatatelný přínos.

Podle mého názoru bychom se neměli primárně ptát, jaký má být počet zdravotních pojišťoven, ale jaký má být obsah jejich činnosti, jaká má být jejich role, zkrátka co mají dělat. Tady nastává problém. Ani 25 let od zavedení systému veřejného zdravotního pojištění se roli zdravotních pojišťoven nepodařilo jasně definovat. Z části si za to pojišťovny mohou samy svou pasivitou, z části je to však dáno mimořádně regulovaným prostředím, kdy pojišťovny nemají v ruce příliš mnoho nástrojů, jak se odlišit, konkurovat si, přinášet hmatatelný prospěch, jak pro své pojištěnce, tak pro celý systém zdravotnictví.

Ač se náš systém zdravotnictví navenek tváří jako systém založený na zdravotním pojištění, ve skutečnosti zůstal na půli cesty mezi státním a „pojišťovenským“ systémem. Vybrané pojistné je předmětem 100% přerozdělení, pojišťovny jsou v zásadě výběrčími paušální zdravotní daně a existuje pouze velmi malý prostor pro to, aby se navzájem odlišily či si přímo konkurovaly. Do toho navíc každoročně vstupuje ministerstvo zdravotnictví se svou úhradovou vyhláškou, kterou direktivně, po pravidelně neúspěšném dohodovacím řízení, stanoví úhrady péče (avšak často bez dostatečné reflexe ekonomické reality). To vše způsobuje, že zdravotní pojišťovny čelí debatě o legitimitě své existence.

Jsem však přesvědčen, a ukazují to i zahraniční příklady, že cesta vpřed, k větší efektivitě, vede skrze systém více konkurujících si zdravotních pojišťoven, posílení smluvní volnosti mezi pojišťovnami a poskytovateli péče s rolí státu v rovině regulátora a přísného kontrolora celého systému.

Je nezbytné dát zdravotním pojišťovnám nástroje k tomu, aby mohly pro své klienty nakupovat zdravotní péči podle poměru nákladů a kvality, aby dostaly možnost si cenově konkurovat ve výši pojistného, či nabízet svým klientům připojištění podle jejich preferencí a potřeb. Stejně tak by to měly být zdravotní pojišťovny, které prostřednictvím tzv. disease management programů budou cílit na chronické pacienty, o které se nyní nikdo systematicky nestará a přitom jejich léčba představuje stále větší objem nákladů v celém systému. Pokud skutečně dojde k přijetí nového způsobu přerozdělení pojistného, tzv. PCG (Pharmacy-based Cost Group) modelu, který bude kromě současných kritérií přerozdělení pojistného podle věku a pohlaví, reflektovat právě i chronické nemoci u pojištěnců, získají zdravotní pojišťovny finanční motivaci, aby neusilovaly pouze o zdravé pojištěnce, ale vytvářely programy právě pro chroniky. Doufejme, že to přinese i větší míru potřebné konkurence ve prospěch celého systému zdravotnictví a jeho pacientů.

27.1.2017

autor:


Další články

Na přehled všech komentářů