Původně ohlášený protest praktických lékařů se nekonal, jejich ordinace se ve středu 21. září nezavřely. Dohodli se na tom se zástupci Ministerstva zdravotnictví s tím, že vyjednávání budou dále pokračovat. Velká medializace celé záležitosti má jeden pozitivní efekt – do povědomí veřejnosti se dostávají dlouho let neřešené problémy primární péče v České republice.
Nejprve se dotkněme otázky ohodnocení. Zde narážíme na minimální datovou základnu. Ministerstvo zdravotnictví i zdravotní pojišťovny sice znají příjmy ordinací (cca 200 tisíc měsíčně), ale již nikoli náklady, a tedy ani zisk. Nelze tedy potvrdit, ani vyvrátit tvrzení ministra Němečka o milionářích, ani Sdružení praktických lékařů, že se mají hůře než kolegové v nemocnicích, kterým se nyní mohutně přidává. Prvním krokem by tedy mohlo být napravení tohoto stavu. Koneckonců, jedná se o veřejné prostředky, takže i veřejnost má právo vědět, jak jsou praktici ohodnoceni, když tato data jsou dostupná pro lékaře, sestry a další pracovníky z nemocnic. Mám na mysli alespoň průměrná čísla. Možná by přesná čísla přesvědčila budoucí lékaře, aby vstupovali do segmentu praktiků.
Mnohem větší pozornost bychom ale měli věnovat roli praktických lékařů ve zdravotnickém systému. Ve vyspělých zemích se vžil pojem „gate-keeping“, tedy role praktika jako jakési „brány“ do celého zdravotnictví. Spíše bychom to však mohli popsat jako průvodce pacienta po zdravotnickém systému. Právě tato důležitá role se v České republice příliš neplní, o čemž svědčí nejen zkušenost pacientů, ale také mezinárodní srovnání a doporučení renomovaných institucí typu OECD.
Selhání u této role se projevuje např. v jednom z nejvyšších počtů kontaktů s lékařem (především u ambulantních specialistů) na jednoho obyvatele z vyspělých zemí. Mimo jiné se tak uměle vytváří dojem nedostatku lékařů, kteří jsou však neefektivně zaneprázdněni. Z tohoto pohledu se jeví požadavek praktiků na větší kompetenci při předepisování léků jako rozumný. Ubylo by tak zbytečných návštěv ambulantních specialistů, ušetřil by se čas pacientů.
Další běžnou rolí v zahraničí je „disease management“ u chronických pacientů, kterých bude se stárnutím populace přibývat. Znamená to dlouhodobou práci s pacienty, kterou by měl zvládat na základní úrovni praktických lékař a nemusí ji nutně dělat specialista. Taková péče je pak levnější a jejím cílem je zabránit, např. u cukrovky, aby docházelo k progresi nemoci kvůli nedodržování zásad zdravého životního stylu. Jistě, záleží na vůli samotného pacienta, nicméně praktický lékař požívá značné míry autority a jeho domluva může leccos ovlivnit.
Dosavadní zkušenosti zdravotních pojišťoven s těmito programy však napovídají, že praktičtí lékaři k nim nejsou dostatečně motivováni. Rozpočty pojišťoven jsou napjaté kvůli nastavení úhradových vyhlášek a nemají příliš prostředků na dodatečnou bonifikaci. A ta, na kterou mají, praktické lékaře většinou nepřesvědčí, aby dělali něco navíc. Řešením by bylo snížení váhy kapitační platby v úhradové vyhlášce (tj. peníze za pacienta v evidenci bez nutnosti jakékoli práce) a více prostředků umožnit směřovat právě na prevenci, péči o chroniky a na účinný gate-keeping.
K takovému opatření však chybí politická vůle. Jak jsme psali v jednom z minulých článků, snaha Ministerstva zdravotnictví o větší motivaci u preventivních prohlídek narazila na odpor České lékařské komory, které pak ministr zdravotnictví ustoupil: https://www.ozdravotnictvi.cz/komentare/pro-posileni-prevence-motivujme-primo-pacienty/
Pokud se politická vůle nenajde, výše uvedené problémy se vyřeší jen těžko. Budeme pak svědky jen dalších a dalších nátlakových akcí, jejichž důsledky vždy zaplatí pojištěnec.
26.9.2016autor:
