Světová zdravotnická organizace (WHO) zažívá nejdůležitější rok své existence. Poprvé v historii existence organizace čelí svět dramatickému ohrožení v podobě nového viru, jež se dokáže šířit dostatečně rychle na to, aby zasáhl prakticky každou zemi. A zároveň způsobuje nemoc dostatečně vážnou na to, aby příliv nemocných dokázal ochromit zdravotnictví i v zemích s nejvyššími standardy péče. WHO v této situaci hraje klíčovou roli – jejím úkolem je zprostředkovat varování o blížícím se nebezpečí, poskytovat objektivní informace státům i světové veřejnosti a vydávat doporučení ohledně způsobu boje proti nákaze.
Jakkoliv se tyto úlohy WHO pokouší plnit, četné přešlapy posledních měsíců způsobily, že dnes čelí spíše kritice, a to nejen ze strany USA, než slovům uznání a chvály. Nejedná se přitom o ojedinělé selhání či pouhý problém přílišného čínského vlivu. Problém je širší a počáteční přístup k Číně je jen jedním z mnoha projevů.
Prvním projevem škodlivého přístupu WHO nicméně zůstává počáteční reakce na první známky blížícího se nebezpečí. Přes důrazná prosincová varování ze strany Taiwanu ohledně šíření viru mezilidským kontaktem WHO vyčkávalo na změnu oficiálního postoje Číny a nesdílelo tyto informace s dalšími státy. Čína mezilidský přenos přiznala o 20 dní později. Počet identifikovaných nakažených za tu dobu narostl zhruba desetkrát – z 29 na 282 případů. Absence veřejného tlaku ze strany WHO vedla k pomalejší reakci centrálního čínského vedení na selhání ze strany lokálních činitelů, a virus se tak skoro tři týdny mohl šířit bez výraznějších protiopatření. Nalijme si čistého vína. Hypotetickou realitu, kdy by Čína čelila drobnému PR problému, ale tlak WHO by ji donutil jednat dříve, a zvýšila se tak šance na zastavení viru, by oproti současnému stavu dnes nejspíš uvítalo i vedení Komunistické strany Číny.
Situace se víceméně opakovala v Íránu. Navzdory četným náznakům o nesmyslnosti íránských statistik WHO nijak nerozporovala íránská čísla. Turismus v oblasti tak vesele pokračoval. Výsledkem je rychle se šířící nákaza na Blízkém východě, v prvotních fázích živená z většiny právě cestovateli z Íránu.
Ohledně varování tedy WHO opakovaně neplnila svoji úlohu zrovna optimálním způsobem a soustředila se spíše na diplomacii a PR než na problematiku veřejného zdraví. Situace bohužel není lepší ani v oblasti doporučení.
V českých podmínkách asi nejabsurdněji vyznívá doporučení ohledně roušek, které WHO stále doporučuje nosit jen nemocným a ohroženým skupinám. A to navzdory četným vědeckým studiím ohledně jejich relativní účinnosti (třebaže samozřejmě ne stoprocentní!). Stejně tak vyjádření o neprospěšnosti zavírání hranic bylo příliš motivováno jinými ohledy než veřejným zdravím. I v českých podmínkách by situace vypadala dramaticky jinak, kdyby omezení cestování přišlo o týden dřív. Země, kde jsou evropské strategie „social distancing“ neuvěřitelným luxusem a mnoho lidí bude vystaveno hladu a policejní brutalitě, již dávno měly dostat jasné doporučení k uzavření hranic, protože mnoho jiných reálných možností jim nezbývá.
Některé příklady dobré praxe přitom WHO nesdílí opět z důvodů čistě politických. Dle současných dat neexistuje úspěšnější příklad omezení šíření viru než ten Taiwanu. Vrcholní představitelé WHO se však zdráhají už jen vyslovit jméno tohoto ostrova, a místo sdílení úspěšných praktik obviňují místní vládu z rasismu.
Na mysl se dere slavný citát teoretického fyzika Richarda Feynmana z jeho zprávy o vyšetřování havárie raketoplánu Challenger. Feynman kritizoval důraz na PR v rozhodovacích procesech NASA a napsal: „Pro úspěch technologie musí být věda přednější než PR, protože přírodu nelze ošálit.“ WHO se bohužel opakovaně tímto principem neřídila a nespočet lidí za to zaplatí jak zdravotně, tak ekonomicky. Koronavirus se ošálit nenechal.
Problémem nejspíše není ani tak čínský vliv (kde zrovna třeba v případě roušek by WHO udělala lépe, kdyby Číňany poslouchala), ale obecnější charakteristiky mentality vedení WHO. Patří mezi ně neochota nadřazovat globální zájmy lokálním vztahům (Írán, Čína), úřednická nepružnost (roušky), odtržení vedení organizace od reality (uzavírání hranic) a neschopnost pružně reagovat úpravou doporučení na rychle se měnící realitu (vše výše uvedené).
Není pochyb, že v rámci WHO pracuje mnoho obdivuhodných lidí, vedených těmi nejlepšími úmysly. Současné vedení však selhalo. WHO urgentně potřebuje reformu.
Autor komentáře je autorem nové petice za reformu WHO, hlavní autor publikace WHO Observatory „Health systems in Transition: Czech Republic“, dříve působil na Ministerstvu financí, Ministerstvu zdravotnictví a v OECD.
14.4.2020autor: Jan Alexa
