Opět probíhá bouřlivá diskuse mezi ministry Babišem a Němečkem na téma zvyšování plateb za státní pojištěnce. Ten první razantně vrtí hlavou a nechce se mu přisypat příští rok dalších 4,33 miliardy korun ze státní kasy bez zvýšení efektivnosti zdravotnického systému, druhý vidí ve státním přilepšení v zásadě jedinou šanci na to, jak opět zdravotníkům (zejména lékařům v nemocnicích) zvýšit platy a přemluvit je tak, aby zůstali v české kotlině. Jednomu by se už chtělo zvolat: „Skutečně je jedinou strategií, jak udržet finančně životaschopné zdravotnictví, jen přilévat peníze za státní pojištěnce?“

Hádka/ilustrační foto

Zkusme se politicky nekorektně ptát, zda je skutečně nutné, aby za všechny lidi v těchto skupinách platil stát? Nezaopatřené dítě může žítv rodině, která vystačí s příjmem tak akorát do příští výplaty, ale také v rodině velmi slušně vydělávajících rodičů. Nebo důchodcem může být osamělý 80-ti letý senior s důchodem 7 tis. měsíčně, stejně jako dobře zaopatřený pár šedesátníků se společným příjmem kolem 28 000, který si navíc přivydělává na částečný úvazek U sociálního systému bereme jako běžnou věc, že na dávky nedosáhne každý. Shodneme se na tom, že by je měli adresně dostávat jen ti potřební. Proč by tomu mělo být jinak ve zdravotním systému a na onu obdobu „zdravotní dávky“ by měl mít nárok i ten, kdo ji nepotřebuje?

Musíme si uvědomit, že platbu za státní pojištěnce, která nyní činí cca 60 mld. Kč ročně, platíme všichni ze svých daní. Tedy např. prostřednictvím DPH za potraviny, spotřební daně za benzín, nebo daně z příjmů ze zaměstnání. Nabízí se otázka, jestli do zdravotnictví dodávat peníze takto skrytě a nesystémově, nebo jiným způsobem, který by pomohl vytvořit tlak na efektivnější a kvalitnější systém. Vždyť z vyspělých zemí má Česká republika jednu z největších závislostí zdravotnictví na veřejných zdrojích – více než 80 %.

Současná podoba zdravotního pojištění má s pojištěním společný jen název. V zásadě však jde o obdobu daně z příjmů, která se liší jen účelovým určením. Ale jinak se uplatňuje princip neekvivalence, tj. neexistuje žádná souvislost mezi odvedenou částkou do systému a tím, co ze systému dostáváme. Žádný vztah k množství, kvalitě, ani dostupnosti péče.

Jednou z možných cest by mohlo být zavedení nominálního pojistného, které funguje např. v Nizozemí. Pojistné tam má dvě složky. První odpovídá našemu veřejnému zdravotnímu pojištění – povinné, vysoce solidární a pro všechny stejné. Druhá složka se pak liší dle zdravotní pojišťovny a stává se nástrojem jejich konkurence. Pojišťovny nabízejí více produktů, které se neliší rozsahem péče, ale způsobem jejího zajištění. Rozdíly mohou být ve výběru poskytovatelů péče, léčebných metod, způsobu objednávání, šíři preventivních programů apod. Mohou tak lépe uspokojit potřeby různorodých skupin pojištěnců. Konkurence pak vytváří tlak na efektivnost fungování pojišťoven i celého zdravotnického systému.

V rámci nominální složky by bylo možno podpořit rodiny s dětmi různými výhodnými rodinnými „balíčky“. Zvýšila by se navíc adresnost „zdravotní dávky“, tj. platby za státní pojištěnce. Stát, tedy daňoví poplatníci, by ji platil jen za ty, kteří na nominální složku pojistného nemají.

Takové řešení by ale vyžadovalo politickou odvahu, kterou v naší současné reprezentaci nelze dohlédnout. Místo toho proto budeme sledovat handlování o tom, kolik ze státního rozpočtu z našich daní se nasype či nenasype do zdravotnictví.

Připomeňme si, kdo státní pojištěnce tvoří. Jsou to především nezaopatřené děti, poživatelé důchodu, příjemci rodičovského příspěvku, ženy na mateřské a rodičovské dovolené, uchazeči o zaměstnání, osoby pobírající dávku pomoci v hmotné nouzi a osoby s nimi společně posuzované. Dále osoby, které jsou závislé na péči jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká závislost) anebo stupni IV (úplná závislost), osoby konající službu v ozbrojených silách (s výjimkou vojáků z povolání), osoby celodenně osobně a řádně pečující alespoň o jedno dítě do sedmi let věku nebo nejméně o dvě děti do 15 let věku, občané, kteří jsou invalidní ve třetím stupni. Právě první skupiny jsou odpovědny za největší podíl příspěvků od státu. Pro všechny, kdo mají alespoň základní povědomí o fungování systému příjmů a výdajů v našem zdravotnictví, by měla být alarmující skutečnost, že státní pojištěnci tvoří 60 % všech pojištěných osob. Jen Všeobecná zdravotní pojišťovna má takových osob 3,5 miliónu z celkového počtu 6 miliónů pojištěnců.

22.6.2015

autor: Martin Černý


Další články

Na přehled všech komentářů