Záchranáři jsou dlouhodobě vystaveni obrovskému tlaku plynoucímu z náročnosti práce v přednemocniční péči. V posledním roce o to intenzivněji s pandemií COVID-19. Je tomu rok, co se u nás objevily první případy této nemoci. Na jaře roku 2020 byly posádky vystaveny riziku nakažení se v důsledku nedostatku osobních ochranných pracovních prostředků (OOPP).
Vzpomeňme na kauzu záchranářky ze Středočeského kraje, která na problém veřejně poukázala, a na reakci tehdejší hejtmanky Jermanové. Obdobné problémy byly ale úplně v celé ČR jak na ZZS, tak v nemocnicích. Jen Ministerstvo zdravotnictví pod taktovkou ministra Vojtěcha vše vidělo v růžových barvách a přesvědčovalo všechny, že je ochranných prostředků dostatek. Až v létě, poté, co se situace relativně zklidnila a šíření viru se oslabilo, byly nakoupeny snad dostatečné zásoby OOPP, i když o jejich kvalitě a účinnosti by se dalo mnohdy diskutovat.
V současné chvíli je na zaměstnance ZZS obrovský tlak, a to nejen co se týká fyzické náročnosti, ztížené prací v ochranných oblecích, ale především zvýšenou neuropsychickou zátěží. Operační střediska se potýkají s nárůstem volajících, zatajováním některých informací ze strany nemocných (především covidová anamnéza), ale na druhé straně i s tlakem na co nejrychlejší zajištění adekvátního lůžka pro pacienty v sanitkách. A situace je v tomto stále složitější.
Obsazenost nemocničních lůžek je natolik velká, že nezřídka nelze převézt pacienta do nejbližší nemocnice, ale je transportován desítky kilometrů do nemocnice s volnou kapacitou. Intenzivní lůžka prakticky není možné ani zajistit. A problém se netýká jen covid pozitivních pacientů, ale daleko složitější je situace u negativního pacienta. Je to dáno tím, že většina intenzivních lůžek byla přeměněna na covidové jednotky. Výjezdové posádky jsou vystaveny riziku infekce, již zmíněnému zatajování informací ze strany volajících. Často až na místě zjistíme, že pacient vykazuje příznaky nemoci COVID-19. Na to v ten okamžik posádka není dostatečně chráněna OOPP, proto se musí až na místě ustrojit. V tomto směru by pomohla osvěta široké veřejnosti. Bohužel média podléhají vlivům politiků a informace jsou z jejich strany často zavádějící, nepravdivé a pro širokou veřejnost matoucí.
Posádkám neúměrně narostl počet výjezdů, k tomu přibyla i doba dekontaminace posádek a sanitních vozů, takže se stává, že posádky nemají čas na vlastní potřeby, ať už se jedná o hygienické potřeby, či o čas na jídlo a pití. Mnohdy za celou dvanáctihodinovou směnu si záchranáři stihnou sníst něco malého až v odpoledních hodinách, případně až po směně. Na teplý oběd mohou často zapomenout úplně. A čas na odpočinek a regeneraci sil mají až ve svém osobním volnu mezi směnami.
Řešením by bylo zvýšení počtu posádek, jenže to není možné z personálních a bohužel ani z technických důvodů. Nedostatek personálních rezerv, ZZS často jedou v režimu DPČ, tudíž část zaměstnanců nejsou kmenoví a nemají pracovní úvazek, je tristní. Některé ZZS ani nedisponují dostatečnou rezervou sanitních vozů. Není možné si vždy na základně vzít čistou sanitku a jet k dalšímu pacientovi. Nemluvě o tom, že pokud posádka na základně zanechá kontaminovanou sanitku, nemá ji kdo za ni desinfikovat a připravit znovu do provozu. To všechno jsou důsledky dlouhodobé podfinancovanosti systému. Politici se rádi fotí u sanitek, ale když dojde na finance, začne vykrucování a zdůvodňování, proč to nejde.
V neposlední řadě bych zmínil odměňování na záchrankách. Záchranky jsou příspěvkovými organizacemi krajů a jsou z většinové části svých rozpočtů závislé na provozní dotaci kraje. Z veřejného pojištění lze získat něco kolem 30 % rozpočtu ZZS. V minulosti jsme zažili krácení provozních dotací. A ani v tomto období nedochází k zohlednění nárůstu nákladů na OOPP a desinfekce sanitek. To se pak odráží i na odměňování zaměstnanců. Příplatky jsou takřka všude u spodní hranice dané legislativou. Jsou výrazně nižší než v nemocnicích. Osobní ohodnocení u většiny záchranářů je otázkou několika stokorun. Takže navýšení platů záchranáři pociťují jen při plošné úpravě tarifních platů.
Covidové odměny byly vyplacené ze státních zdrojů v letních měsících. I tady se projevilo krajské členění ZZS, protože se našly v různých krajích různé vzorce pro krácení odměn zaměstnancům. Žádné další odměny ani příplatky jako na covidových odděleních nemocnic na ZZS vyplaceny nebyly. Výjimkou je snad jen ZZS Jihomoravského kraje, kde se před koncem roku finance na odměny podle výjezdovosti základen našly. Toto je jedním z důvodů, proč se hlavně ve velkých městech ZZS potýkají s odchodem kvalitních záchranářů do nemocnic, případně odcházejí z oboru úplně. Bohužel i k tomuto jsou politici hluší.
Odliv zdravotníků z celého systému se možná s epidemií zpomalil, ale rozhodně nezastavil. Ti, co zůstávají, jsou vyčerpaní, ale pořád pracují na maximum. Je však otázkou, co udělají, až epidemie skončí.
Nevím, kdy pandemie COVID-19 skončí, jen bych si přál, aby si politici přestali brát lidské životy za rukojmí svých nekonečných politických šarvátek.
16.3.2021autor: Martin VOSTAL, řídící sekce zdravotnických záchranných služeb Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR
