Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, období 2013 – 2017. Přečtěte si i profily jednotlivých zvolených poslanců.

V předčasných volbách do PSP ČR v říjnu 2013 uspělo celkem 21 lékařů a 1 doktor farmacie. Na portálu OZdravotnictví.cz jsme se rozhodli, že každému poslanci krátký medailonek a budeme se zaměřovat na jejich působení v na parlamentní půdě. Portál OZdravotnictví.cz oslovil všechny poslance, které se zdravotnictví pojí jejich vzdělání i praxe, aby se vyjádřili k základním systémovým otázkách. Jsou to oni, kteří budou tvořit, ovlivňovat a schvalovat zásadní legislativu týkající se českého zdravotnictví.

Z celkem 22 oslovených poslanců odpověď zaslali Rostislav Vyzula, Milan Brázdil, Pavel Volčík, Igor Nykl a Miloslav Janulík z ANO, Leoš Heger, Gabriela Pecková a Jiří Skalický z TOP 09, Jiří Běhounek a Jiří Koskuba z ČSSD a Bohuslav Svoboda z ODS. Též ve své roli v Poslanecké sněmovně vnímají téměř všichni zdravotnictví jako svou prioritu či se jí chtějí věnovat, i pokud nejsou členy Výboru pro zdravotnictví. Ne všichni poslanci lékaři hnutí ANO zasednou vzhledem k jejich velkému počtu ve Výboru pro zdravotnictví. Dagmar Pecková se pak jako členka Výboru pro sociální politiku chce věnovat dlouhodobé a hospicové péči, tedy problematice hraniční mezi sociálním a zdravotnickým systémem. Doufejme, že jejich odborný vhled pomůže k přijímání vhodných opatření.

Financování zdravotnictví

Řada oslovených poslanců se chystá navrhovat a aktivně prosazovat systémové změny související s objemem a distribucí celkových financí ve zdravotnictví. Leoš Heger (TOP 09) a Rostislav Vyzula (ANO) shodně identifikovali důvody finanční tense jako stárnutí populace a technologický rozvoj, který se s novými technologiemi stává stále nákladnějším. „Proto roste ve vyspělých a ekonomicky úspěšných zemích pozvolna a neustále procento HDP, které do zdravotnictví plyne, a začíná být v Evropě již téměř běžně nad 10 %, zatímco u nás dlouhodobě stagnuje okolo asi 7,5 %. Lze očekávat, že se tento malý podíl HDP pro zdravotnictví bude postupně zvyšovat i u nás”, říká Leoš Heger. Tento názor podpořil i Igor Nykl (ANO): „Výdaje na zdravotnictví v ČR jsou v současné době 7,5% HDP (což je 8.nejnižší číslo zemí EU). Pokud chceme udržet současnou relativně vysokou kvalitu zdravotní péče (jaká je např. nyní v ČR v mém oboru kardiologie), bude nutno se pokusit toto % poněkud zvýšit.“

Bývalý ministr Heger zároveň uvádí, že za svého funkčního období opakovaně žádal o zvýšení platby na státního pojištěnce a snažil se prosadit opatření směřující k celkové efektivitě systému. „Například jsme měli v plánu posílení následné, dlouhodobé a domácí péče, jejichž finanční podcenění způsobuje vysoký počet akutních lůžek v nemocnicích, která jsou drahá a na kterých pacienti zůstávají zbytečně dlouho, což péči prodražuje. “ Na příjmové stránce varuje před zrušením regulačních poplatků, které do rozpočtu ročně přivádí 5,1 mld. Kč s přihlédnutím k tomu, že spoluúčast je u nás ve srovnání s průměrem EU nízká. Rostislav Vyzula (ANO) chce vyjmenované důvody nejprve řešit důkladnou analýzou či zohledněním analýz již provedených, aby bylo možné nastavit potřebný objem financí a srovnat krok s Evropou. V podobném duchu chce i Bohuslav Svoboda (ODS) nejdříve na stránce výdajů definovat to, co je nutné pro zachování úrovně léčebné péče odpovídající třetímu tisíciletí. Teprve poté je třeba hovořit o příjmové stránce pro takto definovaný obsah a rozsah zdravotní péče. Poslanec Běhounek (ČSSD) se zase přimlouvá za komplexní přístup s nadresortním náhledem.

Dostupnost léčby a posilování odpovědnosti pacientů

Na tom, že zdravotní péče má být dostupná, se shodnou všichni dotazovaní. Mnozí uvádějí, že dostupná v odpovídající míře též je. Otázkou však je, do jaké míry má její dostupnost garantovat stát a co má být tedy z veřejného zdravotního pojištění hrazeno. Právě proto je nezbytné stanovení základní (standardní) péče, která má být lege artis poskytována všem, jak poznamenal např. poslanec Miloslav Janulík (ANO), Milan Brázdil (ANO) či Jiří Skalický (TOP 09). Dostupnost zdravotních služeb je dle bývalého ministra Hegera poprvé definována jako garance pro pacienty díky nařízení minulé vlády. “Zdravotní pojišťovny musí zajistit, aby pacient nedojížděl například k praktickému lékaři déle než 35 minut. Obdobně jsou definovány maximální čekací lhůty na některé zákroky, za jejichž porušení hrozí pojišťovnám sankce. Každá nemocnice musí na internetu uvést, jak dlouho si zde pacienti na zákrok počkají.”

V otázce posilování odpovědnosti pacienta panuje mezi poslanci shoda. Pro motivaci pacientů systémem preventivních program, malusů a bonusů se vyslovili primo i poslanci Rostislav Vyzula (ANO), Miloslav Janulík (ANO), Milan Brázdil (ANO), Jiří Skalický (TOP 09), Leoš Heger (TOP 09), Bohuslav Svoboda (ODS) a Jiří Běhounek (ČSSD). „Jsem jednoznačně pro to, aby se zvýšila osobní zodpovědnost každého jednotlivce ke svému zdraví. S tím souvisí nabídka preventivních programů a nastavení bonusů nebo malusů, pokud se bude člověk preventivních programů účastnit nebo ne.” uvedl Vyzula a hovořil tak i za výše jmenované pány. „Pokud se bude pacient odpovědně starat o své zdraví např. v rámci preventivních programů, měl by za to být zvýhodněn,“ doplňuje Skalický. Kromě systému bonusů je dle Hegera dalším motivačním prvkem též spoluúčast pacienta. Bohuslav Svoboda považuje odpovědnost pacientů za své zdraví jako zcela zásadní: „Je naší povinností informovat a motivovat pacienty tak, aby zodpovědnost za své zdraví chápali jako přirozený základní princip. Zdravotníci s pacienty musí vždy o otázkách prevence a léčby hovořit jako s partnery a přesvědčit je o tom, že jejich rozhodnutí a jejich aktivita je jedním z nejdůležitějších faktorů úspěchu zdravotní péče.”

Veřejné zdravotní pojištění nezvládne financovat úplně vše. Čemu dávají poslanci přednost, úhradě amalgamových plomb, nebo moderní léčbě vážných onemocnění?
Ač jsme tuto otázku považovali za méně spornou, osazenstvo tazatelů se rozdělilo na dva tábory. Pro podporu náročné léčby závažných onemocnění se vyslovili poslanci Pavel Volčík (ANO), Gabriela Pecková (TOP 09), Rostislav Vyzula (ANO), Bohuslav Svoboda (ODS), Jiří Skalický (TOP 09) a Leoš Heger (TOP 09). Oproti tomu obojí za rovně důležité považují poslanci Milan Brázdil (ANO), Miloslav Janulík (ANO), Jiří Koskuba (ČSSD) a Jiří Běhounek (ČSSD).

“Domnívám se, že prioritou je solidární financování vážných nemocí – jako např. z mého oboru roztroušená skleróza, Parkinsonova nemoc atd. Péče podle nejnovějších poznatků by se v této souvislosti mělo dostat každému, bez ohledu na jeho sociální status či věk. 400 Kč na plombu není tak závratná položka, aby ji většina lidí ze svého nemohla zaplatit,” uvádí Volčík. Nejrazantněji se s otázkou vypořádala poslankyně Pecková: „Biologická léčba je medicína, plomby však čirý populismus.“ „Léčba revmatodní artritidy či onkologických onemocnění patří k nejnákladnějším a často představuje pro pacienta otázku života a smrti. Proto jsem také přesvědčen, že ze solidárního zdravotního pojištění by měla být hrazena léčba onemocnění, která jsou závažná a pacienta zásadním způsobem ohrožují, léčba, která je mimořádně nákladná”, uvádí Svoboda, podle kterého by v sobě případy spoluúčasti měly obsahovat i jistou dávku sociálního soucitu. S velice konkrétními kroky přišli pak poslanci Heger a Vyzula. Bývalý ministr Heger uvádí: „Navrhovali jsme, aby si lidé amalgámové plomby platili, a z plateb byli vyjmuti mladí lidé do 18 let a důchodci nad 65 let. Do zdravotního rozpočtu by hrazení amalgámových plomb přineslo cca 1,5 miliardy korun. I přes velkorysý sociální strop návrh neprošel, přestože mohl zvýšit zdroje pro nákladná a velmi vážná onemocnění, jejichž léčbu je potřeba upřednostnit.” Ze stejného důvodu, tedy aby byly zachovány peníze na nákladnou léčbu, podporuje Vyzula zvýšení spoluúčasti na platbě levných léčebných přípravků nebo prostředků a dodává: „Zároveň podporuji možnost vzniku komerčního připojištění pro nehrazenou péči, která by měla být, na základě důkladné diskuse s odbornými společnostmi, stanovena.”

Další poslanci staví obě varianty více naroveň. Poslanci Janulík a Brázdil přikládají důležitost nákladné i levné léčbě reprezentované v našem dotazníku amalgamovými plombami a upřednostňují vyváženost i s ohledem na to, kolik financí stát do zdravotnictví uvolní. Podle poslance Běhounka není s ohledem na pacienty možné ty či ony typy léčby takto vydělovat. „Na základě mých mnohaletých zkušeností lékaře mohu potvrdit, že každý pacient, který navštíví zdravotnické zařízení, považuje léčbu právě toho svého onemocnění za nejdůležitější.“ Nejvýrazněji se pak vyjádřil poslanec Koskuba: „Platím-li poctivě pojištění a chodím-li i na prevenci, chtěl bych mít uhrazenu i plombu. Když už třeba opakovaně neukázněný notorický alkoholik má plně hrazen opakovaný pobyt na JIP…”

Jak by měl stát řešit nedostupnost určitých léků z důvodu re-exportu z ČR?
Tato otázka vyžadovala po poslancích prokázání schopnosti konstruktivně se postavit k tomuto komplikovanému tématu. Z důvodu nižších cen některých léků v ČR dochází k jejich reexportu distributory do dalších zemí, kde na nich vydělají značné sumy. Kromě etického rozměru se stává tento postup závažným problém v okamžiku, kdy na českém trhu opravdu není daný lék k dispozici. Někdy jde o tak důležité léčby jako např. léky na onkologická onemocnění. Proti regulaci trhu však hovoří právo EU a princip volného pohybu zboží. Až na výjimku opravdu všichni poslanci přišli s konstruktivním, preferovaným řešením. Podívejte se, jakým:

1. cenová léková politika

“S ohledem na legislativu EU vidím řešení pouze v cenové lékové politice – srovnání cen,” říká Gabriela Pecková (TOP 09). Stejného názoru je i Miloslav Janulík (ANO), který požaduje využití všech možností prostřednictvím SÚKLu.

2. legislativa

Igor Nykl (ANO) se přimlouvá o řešení na úrovni státní legislativy: „Reexport léků je závažný problém (např. týkal se či týká omezené dostupnosti některých životně důležitých léků opět i v mém oboru kardiologie). Vyžaduje snahu o legislativní změnu v zákonu o léčivech, ke které se již dle mých informací dříve schylovalo, ale z nejasných důvodů to poté nebylo dokončeno.“ Pro garanci léčiv se záštitou státu se vyslovil Rostislav Vyzula (ANO): „Nedostupnost léčivých přípravků je třeba řešit státní garancí, tak, aby byly aktuálně nedostupné přípravky zajištěny. Může to být zajištěno i garancí některého současného distributora, který bude mít stanovenou takovou povinnost.“

3. úprava tržních mechanismů, dozor státu

Jiří Skalický (TOP 09) se k naší otázce vyslovil analyticky: „Řešení existuje v zásadě dvojí. Buďto direktivně-administrativní přístup, nebo využití principu slevových soutěží s úpravou cen a úhrad (výše poskytnuté slevy “pay back” od výrobců bude příjmem zdravotních pojišťoven). Preferuji druhý přístup (slevové soutěže).“

Leoš Heger (TOP 09) pak uvedl: „Problém není v reexportu, ale v relativním nedostatku některých léků. Jediné, co jsme mohli udělat, bylo vytvoření prostředí, abychom aspoň viděli, ze kterých lékáren se reexportuje (novela platí od března 2013). Pokud problémy budou přetrvávat, bude lépe vytvořit politický nátlak na lékárny. Nebude-li to fungovat, pak je zřejmě na místě nějaký širší nátlak na hraně evropského práva.“ Podobné řešení by uvítal i Jiří Běhounek(ČSSD): „Určitě v rámci volného pohybu zboží nemůžeme hovořit o taxativních zákazech. Přínosem může být důsledný dozor státu nad průhlednou evidencí léků a jejich pohybem, cenami a maržemi.“

Bohuslav Svoboda (ODS) je k účinnosti legislativních opatření skeptický, proto podporuje řešení na úrovni výroby či nákupu: „Nedostatek léků na našem trhu z důvodu reexportu lze řešit jenom zvýšením objemu výroby nebo nákupu těchto léků. Žádné právní úpravy nedokážou omezení reexportu dosáhnout.“

Dostupnost léčby a finančními limity

Na závěr našeho průzkumu jsme se zeptali na osobní zkušenost lékařů s dostupností léčby v souvislosti s finančními limity a ochotou pojišťoven léčbu proplácet. Stalo se vám, že z těchto důvodů nebylo možné vašeho pacienta plnohodnotně léčit? Pozitivní bylo zjištění, že převládaly odpovědi hovořící ve prospěch dostupnosti. Přesto jsou však obory, které se s tímto problémem čas od času potýkají. Vyslovil se tak např. poslanec Nykl (kardiologie), v případě dostupnosti zcela nejlepšího léku pro danou léčbu. Stejně tak poslanec Janulík (gynekologie) a Koskuba (interna, kardiologie). Bohuslav Svoboda ohledně standardní léčby uvádí: „Ze své praxe vím, že se stává, že léčbu, kterou provedeme, pojišťovna neproplatí a výkon jde na účet zdravotnického zařízení. V oblasti onkologické léčby, kterou jsem se ve své praxi převážně zabýval, se však vždy podařilo potřebné prostředky na léčbu cestou zdravotního pojištění získat, pokud jsme dodržovali indikační omezení léčby.”

Poslanec Volčík se až na obtížnost dostat pacienta do centra specializované péče s nastíněným problémem nesetkal. Na závěr dotazníku však uvedl postoj, se kterým se často setkáváme v ordinacích (a na který narážel i doc. Svoboda). „Vždy jsem se řídil tím, že přednost má vůle něco pro pacienta udělat a pomoci mu a teprve pak přemýšlet o finančních aspektech léčby,” uvedl Volčík. “Pacienty léčím podle toho, co jejich stav vyžaduje, a to se všemi důsledky pro mé zdravotnické zařízení, tedy s finančním postihem za překročení plánu zdravotní pojišťovny, ” dodává Pecková.