Alternativní medicína je termín, který se vžil pro vše, co nesplňuje základní kritéria klasické západní medicíny. Zahrnuje rozličné metody od akupunktury, aromaterapie přes fytoterapii, homeopatii, léčbu kovy, drahokamy, barvami, až po masáže, psychotroniku, reflexní terapii, tradiční čínskou medicínu atd. Názor na tyto metody českou společnost rozděluje na její příznivce a odpůrce. Odmítavý či velmi zdrženlivý vztah k alternativní medicíně doporučila lékařům Česká lékařská společnost J. E. Purkyně (ČLS JEP). S nejtragičtějšími důsledky, kdy léčitelé odrazují pacienty od účinných metod medicíny založené na důkazech, se lze setkat v onkologii.

Alternativní medicína/ilustrační foto

Některé statistiky uvádějí, že minimálně 30 procent (ty odvážnější tvrdí, že až 60 procent) lidí, kteří vyhledávají lékaře, jeho odbornou pomoc fakticky nepotřebují. „Za jejich potížemi se skrývají různé neurózy či jiné psychosomatické potíže a oni více než polykat léky potřebují komunikaci a lidský přístup. A když jim ho neposkytne lékař, vyhledávají pomoc u léčitelů,“ míní děkan 1. LF UK prof. A. Šedo.

Podle děkana lékaři, kteří se řídí postupy medicíny založené na důkazech (evidence-based medicine – EBM), mají v řadě případů na pacienta skutečně málo času. Někdy však může jít z jejich strany jen o nedostatek trpělivosti a ochoty nemocnému vysvětlovat, proč stůně, jak se dá choroba léčit a jaké postupy by měl zachovávat, aby se co nejdříve uzdravil. Pacient, který nemá medicínské znalosti, je mu tak vydán napospas, a pokud mu nedůvěřuje, raději vyhledá léčitele, který se mu věnuje a nabídne mu jednodušší řešení.

Prof. Šedo vidí největší riziko ve využití metod alternativní medicíny v tom, že mohou pacienta odvést od lékařské pomoci, kterou v daném okamžiku opravdu potřebuje, a to jak z hlediska diagnózy, tak i léčby. Léčitel by v žádném případě neměl být tím prvním, na koho se nemocný obrátí. „Lékař by měl nejdříve vyloučit, že nemocný netrpí závažnou chorobou. Vztah mezi pacientem a lékařem má dvě strany, ale v tomto vztahu má odpovědnost lékař. Na něm je, aby nemocnému vysvětlil a přesvědčil ho o tom, co je pro jeho uzdravení nejlepší,“ míní děkan.

Na tom, aby se komunikace mezi lékaři a pacienty zlepšila, musí pracovat při výchově budoucích odborníků již lékařské fakulty. Studenty medicíny musí učit a vysvětlovat jim, že pro léčbu je důležitá nejen správnost metod, ale i vztah k pacientovi. „Pro mediky je nejdůležitější osobní příklad jejich učitelů. Při výuce v nemocnici by měli vidět, že je přirozené, že lékař s nemocným jedná trpělivě, protože je kvůli své nemoci v nevýhodné situaci,“ uvedl děkan.

1. lékařská fakulta uvažuje nad tím, že by v budoucnu mohla rozšířit výuku o trénink v komunikaci s pacientem v simulovaných ordinacích. „To by mohla být jedna z cest, jak v tomto směru zlepšit dovednosti budoucích lékařů,“ dodává děkan.

Desítky stížností na léčitele prostřednictvím speciální e-mailové schránky eviduje Ministerstvo zdravotnictví ČR. V některých z nich jsou zaznamenány případy až bizarních léčitelských metod, které nemocnému nejen nepomohly, ale přímo uškodily, a to většinou zejména tím, že pacient spoléhal na léčitele a nevyhledal odpovídající zdravotní péči. Účelem schránky je, aby si ministerstvo udělalo základní představu o problematice a fungování léčitelů.

Podle náměstkyně ministra zdravotnictví a odborné asistentky Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. LF UK JUDr. Lenky Tesky Arnoštové, Ph.D., jsou však někteří „šarlatáni“ v současném právním systému téměř nepostižitelní. Pro případný právní spor nemá žalobce důkazy, neboť léčitelé, na rozdíl od zdravotníků, si nevedou o „léčbě“ dokumentaci. Soudní spory kvůli ublížení na zdraví léčitelem jsou ojedinělé a v podstatě se nedají vyhrát – na straně žalobce je dokázat, že mu léčitel ublížil.

Určitou cestou k nápravě je podle náměstkyně ministra úprava českého právního řádu týkající se lidového léčitelství. „Mělo by v něm být definováno, které metody a postupy jsou nepřípustné, dále by měli mít léčitelé povinnost vést podrobnou dokumentaci o návštěvách pacientů i odvádět daně,“ uvedla L. Teska Arnoštová. O postoji a případných úpravách právního řádu diskutuje ministerstvo mimo jiné i s Českou lékařskou komorou a ČLS JEP.

Náměstkyně ministra léčitele kompletně nezavrhuje. „Lidoví léčitelé zaplňují mezeru v komunikaci mezi lékaři a pacienty. V mnoha případech jim dodávají psychickou pomoc i naději, což lékaři často nestíhají,“ říká. Příčinu využívání služeb léčitelů vidí i v nedostatečné zdravotní gramotnosti obyvatel – spousta lidí není správně informována o svém zdravotním stavu ani o léčebných metodách. Považuje za určitý dluh svého ministerstva i odborných lékařských společností, že dosud nedokázaly tento nedostatek napravit.

10.11.2015

zdroj: 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Ozdravotnictví.cz


Další články

Na přehled všech zpráv