Význam inzulinu se nezmenšil ani po 100 letech od prvního podání tohoto hormonu, který snižuje koncentraci cukru v krvi. Počet osob trpících cukrovkou totiž stále roste. Jestliže před deseti lety žilo ve světě asi 350 milionů diabetiků, nyní je to více než 460 milionů (necelých 9 % dospělé populace). Na 90 % má diabetes druhého typu. Na komplikace spojené s cukrovkou umírá ročně 1,6 milionu osob. V české populaci je podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) z roku 2019 přes milion lidí s cukrovkou, jejich počet se od roku 2010 zvýšil asi o pětinu. Většina má diabetes druhého typu, který souvisí s nezdravým životním stylem, tedy nedostatkem pohybu, nadváhou a špatnými stravovacími návyky. V předchozích letech umíralo asi 37 000 až 38 000 lidí s cukrovkou ročně, předloni jich zemřelo 48 000. Podle některých odhadů dalších asi 250 000 lidí cukrovku má, ale neví o tom. Hormon inzulin, který v roce 1921 objevili dva kanadští lékaři Frederick Banting a Charles Best, byl poprvé podán před 100 lety, 11. ledna 1922, v Torontu čtrnáctiletému chlapci Leonardu Thompsonovi.

Když chlapce přivezli do nemocnice, vážil jen něco přes 30 kilogramů a každou chvíli mu hrozilo, že upadne do kómatu, z něhož už se neprobere. První injekce ale ještě nepomohla. Podaný inzulin byl totiž plný nečistot a až další dávky lépe připraveného léku malému Leonardovi pomohly. Mohl se vrátit do běžného života, pravidelných injekcí se už nikdy nezbavil. Díky nim ale žil hoch, jehož diagnóza byla do té doby smrtelná, dalších 13 let; zemřel na zápal plic v roce 1935.

Úplavici močovou, jak se dříve cukrovce říkalo, znali již staroegyptští lékaři. Příčina choroby však zůstávala dlouho zahalena tajemstvím. Teprve v roce 1889 dokázali němečtí lékaři Oskar Minkowski a Joseph von Mering souvislost mezi diabetem a slinivkou břišní. U psů, jimž tento orgán odstranili, se zanedlouho projevily charakteristické příznaky cukrovky, tedy neuhasitelná žízeň, hubnutí a vylučování velkého množství moči bohaté na cukr.

Podávání extraktu ze syrových zvířecích slinivek se jako léčba ukázalo být prakticky neúčinné a ještě beznadějněji se jevily pokusy izolovat konkrétní látku, jež regulaci cukru v krvi řídí. Tak tomu bylo až do jednoho říjnového večera roku 1920, kdy kanadského lékaře Fredericka Bantinga napadla při čtení článku o dosavadních nezdarech jednoduchá, ale jak se později ukázalo spásná myšlenka. Co když hledaný hormon po vyoperování slinivky z těla zreaguje s jinými substancemi, jež v tomto orgánu rovněž vznikají, a přijde tak o své „zázračné“ vlastnosti?

Se svou teorií seznámil Banting profesora fyziologie na Torontské univerzitě Johna Macleoda, který mu po jistém váhání poskytl vybavenou laboratoř. Banting, jemuž byl k ruce přidělen student medicíny Charles Best, se tak mohl v polovině dubna 1921 pustit do díla.

Aby zabránil degradaci inzulinu působením dalších sloučenin, podvázal slinivku pokusného zvířete tak, že izoloval tu část orgánu, v níž podle jeho názoru vznikaly nežádoucí látky. Po několika týdnech orgán vyoperoval, nepotřebnou část odřízl a zbytek rozdrtil na kaši, z níž několikanásobným čištěním získal čirou kapalinu. Že jde skutečně o hledaný hormon prokázalo jeho podání jinému psovi, u nějž byla cukrovka uměle navozena. Účinek na čím dál apatičtějšího čtyřnožce se podobal podání živé vody. Hormon inzulin poprvé Banting s Bestem izolovali koncem července 1921.

Isletin, jak Banting látku nazval, byl opakovaně zkoušen na zvířatech. Teprve v lednu 1922 se výzkumníci odhodlali k pokusu, jenž měl prověřit účinky na lidský organismus. Prvním pacientem, jemuž byl inzulin podán, se stal čtrnáctiletý diabetik Leonard Thompson, u něhož ale látka s vysokým obsahem nečistot zpočátku vyvolala alergickou reakci. Biochemikovi Jamesi Collipovi se však rychle podařilo vyrobit čistší formu isletinu, a Thompson se nakonec dožil 26 let.

Isletin, respektive inzulin, jak se látce začalo říkat, zachránil bezpočet lidských životů. Nebylo divu, že Nobelova cena za lékařství připadla v roce 1923 právě Bantingovi, který se o ni rovným dílem podělil s Macleodem. Bestův přínos k revolučnímu objevu kupodivu zůstal opomenut. V souvislosti s inzulinem byla plaketa s podobiznou vynálezce dynamitu udělena ještě jednou; v roce 1958 jí byl za popsání struktury inzulinu oceněn anglický biochemik Frederick Sanger.

Vývoj inzulinu ale neskončil. Látka původně získávaná ze zvířecích slinivek břišních se od 60. let 20. století vyrábí synteticky a diabetikům usnadňuje život například i přístroj, který umožňuje pravidelně si kontrolovat hladinu cukru v krvi.

9.1.2022

zdroj: ČTK


Další články

Na přehled všech zpráv