K tomuto článku mě inspiroval příspěvek od Mirka z Prostějova na našem Facebooku O Zdravotnictví a také článek L.Petrášové v MF Dnes z 26.ledna na téma dostupnosti léků pro dětské pacienty.
Mirek, který pracuje v hospici si postěžoval, že přes všechny požadavky úředníků na statistiky, kódy, hlášení se zapomíná na to hlavní – na pacienta, na člověka. Plně s ním souhlasím. Z doby svého působení v domově pro seniory mám ještě v živé paměti byrokratickou zátěž, která číhala na každém kroku v podobě pravidelných hlášení, vyplňování výkazů, zasílání zpráv a vytváření statistik, a to hned současně na několik úředních míst.
Moji hlavní snahou tehdy bylo, aby se tato zátěž pokud možno nepřenesla na zdravotnický tým, na jednotlivé zdravotní sestry, ošetřovatele a sanitáře. Jsou to ve většině lidé, kteří svoji práci berou jako poslání a v centru jejich pozornosti je pacient (a v zařízeních dlouhodobé péče či hospici toto platí dvojnásob). Byrokratickou zátěž berou jako zlo, které je od pacientů zdržuje a pokud na ně systém tlačí moc, tak prostě odejdou.
Mnohdy platí, že úředníci, kteří všechny ty papíry vyžadují vlastně ani nevědí, k čemu ty údaje použijí. Informace a data hromadí často jen pro případ, že se někdy (nebo někomu?) mohly hodit.
Článek v MF Dnes informoval, že dětem s rakovinou pomáhají léky, které jsou registrované pouze pro dospělé pacienty. Úspěch takové léčby je ale vykoupen stresem ošetřujících lékařů, kteří berou na sebe a celá zdravotnická zařízení neúměrnou právní odpovědnost. Použití těchto léků plně odpovídá mezinárodním protokolům odborných společností, avšak není nijak „oficiálně“ státem odsouhlaseno.
Jakýkoli lék, který má být pro pacienta bezpečný, musí projít velmi náročnými klinickým hodnocením, včetně testů na pacientech (tzv. klinické studie). Léky určené pro dospělé jsou testovány na dospělých jedincích a léky určené pro dětskou populaci na několika věkových skupinách dětí. A tady je problém, jakékoli testy na dětech jsou eticky velmi problematické. Média a veřejnost je pochopitelně velmi kriticky sledují a neodpouštějí chyby. Pokud jde navíc o děti s rakovinou, citlivost problému dosáhne maxima. Nejde však jen o etickou stránku věci ale také o praktickou. Klinické studie, se současnými nároky na bezpečnost, přesnost a velikost vzorku pacientů jsou v případě testování léků na konkrétní nádor u dětské populace, prakticky neproveditelné z důvodu nedostatečného počtu takto nemocných dětí.
Stát a regulační autority o problému dobře vědí ale spoléhají na to, že to lékaři „nějak“ udělají a většinou hrají roli „mrtvého brouka“. Vzhledem k výše uvedeným problémům je pak zbytečné obviňovat z nedostatku vhodných léků pro dětskou populaci farmaceutické firmy. Regulace jsou tak přísné, že studie mohou být neproveditelné nebo tak eticky problematické, že není divu, že se do nich firmám nechce. Je rozdíl testovat antibiotikum s indikací bakteriální infekce horních cest dýchacích, kdy není problém s počtem testovaných jednotlivců a testovat lék na velmi řídce se vyskytující karcinom u dětí, kde se výskyt týká pouze jednotlivců a navíc jde o život.
Ptáte se proč stát a jeho úředníci nechávají doktory, kteří zachraňují životy dětem s rakovinou ve štychu? Protože evropská a tedy také naše léková legislativa šla ve snaze mít dokonalá pravidla a nařízení pro bezpečné léky tak daleko, že vybraným skupinám dětí fakticky znemožnila přístup k některým moderním a účinným lékům.
Co mají oba příklady společného? Snahu státu a úředníků stále více kontrolovat a usměrňovat naše životy, produkovat nové zákony, nařízení, vyhlášky, uvádět v život další a další regulace, ukládat správné postupy, požadovat a hromadit informace a data. Co na tom, že nám občas v té snaze po dokonalosti vypadne člověk!
8.2.2012
autor:
Další články
Na přehled všech komentářů
Reklama
