Inovace a jejich zavádění v českém zdravotnictví patří mezi jedno z klíčových témat, která rozhodnou nejen o budoucí kvalitě služeb pro pacienty, ale do jisté míry předurčí i finanční udržitelnost českého zdravotnictví. S výjimkou obecného růstu cenové hladiny způsobeného růstem národní ekonomiky neexistuje žádný další faktor, který by měl srovnatelný vliv na růst nákladů, jako jsou inovace. Studie OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) z roku 2015 (The Future of Health and Long-term Care Spending) na datech ukazuje, že zavádění nových technologií jakož i institucionálních inovací (a relativní cenové hladiny zdravotnictví) mělo v posledních 20 letech výrazně větší vliv na zvyšování nákladů ve zdravotnictví než i například tak často skloňované stárnutí obyvatelstva. Rozdíly ve vlivu inovací jsou přitom markantní. Zatímco u většiny zemí jsou inovace nejzásadnějším faktorem přispívajícím ke zvyšování výdajů na zdravotnictví, existují země, které na inovacích dokázaly vydělat (např. Izrael).

Inovace/ilustrační foto

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V rámci debat o českém zdravotnictví se ale bohužel na inovace nahlíží poměrně jednoduchou, ale mylnou černobílou optikou: inovace přinášejí skvělé efekty pro pacienty, prodlužují naději na dožití v případě závažné choroby i kvalitu života, ale zároveň představují problém, neboť činí české zdravotnictví finančně neudržitelné. Do jisté míry lze mít pro tento zjednodušený pohled i pochopení. Podíváme-li se na data o výdajích například na zdravotnické prostředky, musíme seznat, že roční průměrný cca 6% růst vysoko převyšuje míru růstu, která by odpovídala inflaci a stárnutí obyvatelstva. Vůbec nejlepším argumentem pro tento pohled na inovace však poskytují centrové léky. Výdaje na ně rostou meziročně (v posledních 5 letech) v průměru o 15 %. Při tomto tempu růstu by trvalo 20,2 roku, než by centrové léky „spolkly“ veškerý současný rozpočet českého zdravotnictví. Není tedy divu, že zdravotní pojišťovny bijí na poplach a o inovacích se vždy mluví jako o zátěži pro systém.

Naše zdravotnictví se v dostupnosti špičkové léčby opravdu nemá za co stydět. V mezinárodním srovnání EuroHealth Consumer Index dosahujeme velmi dobrých výsledků. A pokud vezmeme v úvahu i objem finančních prostředků, které směřují do českého zdravotnictví, umisťujeme se dokonce v efektivitě na třetím místě. Otázkou je, zda tomu tak bude i v budoucnosti. Inovace typu biologické léčby, personalizace léčby na základě genetického profilu, supermoderní protetika či prediktivní analytika v diagnostice mohou zásadně změnit výsledky, ale i náklady českého zdravotnictví. Čím dál více bude ufinancovatelnost záležet na tom, jak české zdravotnictví dokáže naložit s inovacemi obecně a přijmout za své i inovace, které mají potenciál peníze uspořit.

Hovoříme-li o inovacích šetřících peníze, jedná se v první řadě o inovace systémové, založené na informatizaci zdravotnictví, větším zapojení pacientů díky moderním sebediagnostickým prostředkům a řízení léčby založené na datech, které odhalí potencionální plýtvání. To může mít podobu jednoduše odhalitelného typu duplikovaných vyšetření, nebo velmi složitého typu pozdního přechodu na paliativní léčbu. Vzhledem k minulým zkušenostem českého zdravotnictví s informatizací však převládá k tomuto typu inovací skepse. Čeští manažeři ve zdravotnictví se kromě legitimní otázky „Kolik to bude stát?“ zaměřují na to či ono technologické řešení a ptají se, jaký server bude potřeba, nebo kdo se stane dodavatelem. Paradoxně jsou tak nové technologie redukovány na „železo“ a nezkoumá se dostatečně jejich přínos a jak mohou změnit fungování zdravotnictví jako takového.

Otázky, které by si měli klást policymakeři v českém zdravotnictví, zní jinak. Ne jaký server či jakou konkrétní ICT (Informační a komunikační technologie) architekturu si ta která nemocnice vybuduje, ale co vlastně chceme, aby české nemocnice a obecněji poskytovatelé služeb uměli? Jaké komunikační kanály musí umět používat vůči pacientovi a jaké vůči sobě navzájem? Jakou míru sofistikovanosti v prediktivní diagnostice od nich budeme očekávat?

Ani u zdravotních pojišťoven není z pohledu pacienta/daňového poplatníka důležitá konkrétní architektura jejich ICT systému, ale to, jakým způsobem přispívají ke kvalitě a dostupnosti zdravotní péče. Dokáží vůbec kvalitní péči rozeznat? Pracují se svými daty tak, aby na jejich základě směřovaly pacienta tam, kde se mu dostane nejlepší péče? A dokážou motivovat poskytovatele ke zlepšování kvality jejich služeb? Tady je ovšem situace složitější, nezáleží jen na inovacích, ale i na možnostech daných úhradovou vyhláškou.

České zdravotnictví v současné době stojí na rozcestí. Občanům stále ještě i v mezinárodním srovnání poskytuje velmi kvalitní služby, zejména pokud vezmeme v úvahu omezené prostředky, které do něj plynou. Nové inovace, které bezpochyby v mnoha případech budou znamenat pro pacienta rozdíl mezi životem a smrtí, si však budou žádat stále větší kus koláče dostupných finančních prostředků. Stejně tak demografická situace českého lékařstva není důvodem k optimismu. Schopnost využívat inovace nejen v lékové oblasti, ale i inovace systémové, které ušetří, proto do budoucna předznamená i schopnost českého zdravotnictví jako celku držet krok se světem.

Jako současní a budoucí pacienti si přejme, aby systémový přístup k inovacím a na datech založená formulace zdravotních politik zvítězila a české zdravotnictví plně využilo potenciál všech inovací. Nejen těch, které přímo zachraňují životy, ale i těch, které dokážou ušetřit prostředky a umožní nákup těch život zachraňujících.

Jan Alexa, Senior analytik International Data Corporation

18.5.2017

autor: Katrin Nguyenová


Další články

Na přehled všech komentářů