Existuje mnoho způsobů, dle kterých lze onemocnění dělit. Mimo jiné na neinfekční a infekční. Příčinou infekce jsou určité živé mikroorganismy – bakterie, viry, houby či kvasinky nebo parazité. Každá z těchto skupin má zcela odlišný mechanismus, jakým funguje její život. Proto i k léčbě užíváme rozdílné preparáty. Následující tabulka ukazuje, jaký původce stojí za některými ze známých onemocnění a proč ne všechny lze léčit antibiotiky.

Pro dokreslení představy oné pestrosti ještě uveďme priony, které způsobují kupříkladu Creutzfeldt-Jakobova nemoc. Zde léčbu zatím neznáme.

Ačkoli dnes existuje velké množství antibiotik, je pravděpodobně stále nejznámějším penicilin. Jeho objev se datuje do 40. let, ovšem již dříve si účinků plísně všiml Alexander Fleming. Nebyl ovšem schopen tuto látku získat v chemické podobě, která by byla vhodná k užívání. To se podařilo až Ernestu Chainovi a Howardu Floreyovi. Všichni tři za tento objev dostali Nobelovu cenu.

Jak lékař pozná bakteriální infekci?

Odlišit bakteriální a virovou infekci není vždy jednoduché. O složitosti svědčí desítky procent antibiotik, která jsou předepsána na virová onemocnění. S nástupem tzv. C- reaktivního proteinu, zkráceně CRP, se ovšem postup velmi zjednodušil. Jedná se o látku, která nám sice neodhalí konkrétního původce, výrazně ovšem napomůže k rozpoznání bakteriální infekce, při které CRP výrazně stoupá již během prvních hodin onemocnění. Naopak u virových infekcí tomu tak není. Výhodou je, že toto vyšetření je možné často provést i v ordinaci praktického lékaře z malého vzorku krve a výsledek je prakticky ihned. Pokud lékař toto vyšetření neprovede, je vhodné se zeptat z jakého důvodu, případně zda si je skutečně jistý bakteriálním původcem onemocnění.

Další užitečnou možností v diagnostice infekcí je odebrání vzorku na tzv. kultivaci. Velkou výhodou je možnost předepsat antibiotikum konkrétně na léčbu oné bakterie, nevýhodou, že závěr tohoto vyšetření dostane lékař během několika dní.

Jaké jsou důsledky špatně předepsané antibiotické terapie?

Je známé, že téměř každý lék může způsobit určité nežádoucí účinky. Je proto důležité ho užívat ve správném dávkování a na správné onemocnění. V takovém případě výhody antibiotik jednoznačně převládají. Je odpovědností lékaře, aby správně určil diagnózu a zvolil adekvátní terapii. Bez spolupráce ovšem léčba fungovat správně nemůže, pacient by proto měl jeho doporučení respektovat. Důležité je také informovat svého doktora o možných alergiích na dané antibiotikum, jelikož i alergie může mít velmi závažné komplikace, ač vzácně.

Čím dál závažnějším se jeví ovšem jiný problém – tzv. rezistence bakterií na danou terapii. Do doby před antibiotiky se patrně nevrátíme. Ovšem snižovat si jejich účinnost nepromyšleným nadužíváním je zbytečné. Ačkoli se v mediích poměrně často objevují informace o bakteriích, které nebyly citlivé na žádné dostupné antibiotikum, tato problematika se daří řešit velmi pomalu. Svůj podíl zodpovědnosti na ní mají jak lékaři v podobě nadměrného předepisování těchto léků, tak pacienti, kteří nerespektují pravidla správného užívání. Typickým příkladem je nedobrání všech tablet v situaci, kdy se pacient již cítí zdráv a není tedy nutné dle jeho přesvědčení antibiotika dále užívat. Ovšem touto úvahou si spíše škodí. Při nedostatečném odstranění bakterií z organismu se zbylá populace opět namnoží, ale již s větší tolerancí na dané antibiotikum. Pokud se tato situace bude dostatečně dlouho opakovat, bakterie si tuto vlastnost uchovají i při nákaze dalších pacientů. Důsledkem jsou poté oni pacienti zmiňovaní v médiích, na jejichž onemocnění již nezabírají žádné preparáty. Paradoxem je, že se často jedná o pacienty, kteří pravidla léčby dodržovali pečlivě.

 Pro větší názornost uveďme bakterii Stafylococcus aureus. V době objevení penicilinu bylo možno jí tímto preparátem úspěšně léčit. Velmi brzy se ovšem objevily kmeny, které na penicilin nereagovaly. Lékaři tedy museli zvolit jiný preparát, zvaný methicilin (u nás oxacilin). I ten ovšem za čas přestal u části populace na danou bakterii účinkovat. Pro tohoto stafylokoka se vžil název MRSA – methicilin resistentní Stafyloccocus aureus. MRSA způsobuje časté problémy v nemocnicích různě na světě. Lékem volby na tuto bakterii je vankomycin, který zatím ve většině případů zabírá. Ovšem už jsou známé kmeny VRSA, které jsou velmi problematicky léčitelné.

A co můžeme sami udělat pro správné užívání antibiotik?

• respektovat pravidla doporučená lékařem

• dodržovat doporučené časové rozestupy mezi dávkami (dvakrát denně není ráno a večer, ale po 12 hodinách)

• nalačno znamená 30 minut až 1 hodinu před jídlem nebo dvě a více hodin po jídle

• nemačkat antibiotika na prášek, zvláště u tablet potažených obalem, který zajistí, aby se lék rozpustil na správném místě

• nezapíjet mlékem

• antibiotika vždy dobrat

• nevyužité léky odnést do lékárny, jelikož nemají účinek jen na lidský organismus