V polovině ledna se pod záštitou Evropské komise konal seminář na jedno z palčivých témat zdravotnictví, a to na téma Financování zdravotnictví – Evropská dobrá praxe a česká zkušenost. Cílem semináře bylo představit příklady dobré praxe financování zdravotnictví z jiných evropských zemí a diskutovat o možné inspiraci pro Českou republiku.
Zahraničními odborníky pro oblast zdravotnictví byly postupně představeny systémy financování Švýcarska, Nizozemí a Norska a dalších zemí OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj). Speciálně systémy 3 jmenovaných zemí jsou v mezinárodním měřítku hodnoceny jako jedny z nejlepších a nejefektivnějších. Co „oni“ mají a my ne? Samozřejmě, nemůžeme předpokládat, že vezmeme systém financování úspěšné země a přesně ho aplikujeme na Českou republiku. Každá země má jiné podmínky, složení obyvatelstva, historické zvyklosti a v neposlední řadě i jiné finanční prostředky. Ale není od věci prozkoumat možná východiska.
Faktem je, že se české zdravotnictví musí vypořádat s několika problémy. Jedním z nich je stárnutí populace – snižuje se počet ekonomicky aktivních obyvatel a rostou náklady na péči. Sice se průměrný věk dožití Čechů prodloužil, ale bohužel to neznamená zvýšení počtu let prožitých ve zdraví. Jak tyto náklady pokrýt? Odpověď jsme se v rámci semináře snažili najít s dalšími češkými zástupci – s Tomem Philippem, náměstkem ministra zdravotnictví či Adamem Vojtěchem z Ministerstva financí.
Já osobně vidím možnost zlepšení ve využití konkurence mezi zdravotnickými zařízeními a v zefektivnění léčebných procesů u chronických onemocnění. Mělo by dojít i k využití konkurence mezi zdravotními pojišťovnami.
Všechny naše pojišťovny nyní při centralizaci finančního řízení do rukou MZ pak nabízí téměř to samé. Klient/pacient tak nemá příliš velkou motivaci se o efektivitu léčby starat. Konkurence pojišťoven a zdravotnických zařízení by zvýšila efektivitu zdravotní péče a kvalitu poskytovaných služeb.
Dalším otazníkem zůstává, jak motivovat lidi k tomu, aby se o své zdraví zodpovědně starali a využívali zdravotnické služby racionálně? Zjednodušeně – poplatky ano či ne? Ačkoliv se u českých pacientů regulační poplatky nesetkaly s nadšením, podívejme se na vliv poplatků.
Ve chvíli, kdy se zrušily regulační poplatky, stoupla zároveň návštěvnost u lékařů. Pacienti zneužívají zdravotní péči, která vede nejen k přetěžování lékařů, ale také k dlouhým čekacím lhůtám. V momentě, kdy by však občané za péči (byť symbolicky) zaplatili, donutilo by je to více přemýšlet o celé problematice financování. Zároveň by i zvýšili tlak na kvalitu poskytované péče.
Naopak existuje obava, že navýšením spoluúčasti občanů se omezí dostupnost péče. Takový systém by byl zároveň nespravedlivý vůči znevýhodněným nebo chudým občanům. Většina zemí se snaží tyto skupiny občanů ochránit. Například v Norsku zavedli tzv. kartu výjimek, kdy jsou nastaveny limity, kolik může občan za rok max. zaplatit za zdravotní péči. Také mají definované skupiny obyvatel, které jsou od poplatků osvobozeny. K tomu je ale třeba říci, že prezentovaná finanční spoluúčast je i s ochrannými limity v zahraničí výrazně vyšší než jsme zkoušeli v České republice. Obvykle je to nejméně několik set euro ročně. Adam Vojtěch z Ministerstva financí by viděl cestu i v umožnění dobrovolné spoluúčasti. Proč by si člověk nemohl doplatit rozdíl mezi plně hrazenou službou a nehrazenou?
Problémy s financováním zdravotnictví mají všechny vyspělé státy a české zdravotnictví má stále dobré výsledky. Ať už se však české zdravotnictví vydá jakoukoliv cestou, je nutné dbát na kontinuitu a navrhovat dlouhodobá řešení, která se nezmění hned s obměnou politiků po volbách. Na tom jsme se víceméně shodli všichni.
30.1.2017autor:
