HTA je velmi sofistikovaný, komplexní systém, který ve svých důsledcích dalece přesahuje pouze oblast zdravotnictví. Důsledky rozhodování dopadají do mnoha dalších oblastí jako je oblast sociální, etická ale také hospodářská a ekonomická a proto jakékoli plánování postupů HTA vyžaduje celospolečenský pohled a diskusi poučených, a těch je dosud žalostně málo. Diskuse, která řadu let na toho téma probíhá, se téměř výlučně uzavírá do intelektuálních kroužků několika málo desítek zasvěcených. Na MZ je již přitom hotová a zaplacená metodologie, připravují se pilotní posudky a legislativa.
HTA se zatím v českém pojetí omezuje téměř výhradně na posuzování nákladové efektivity technologií, navíc s větší zkušeností pouze z lékové politiky. Přitom právě léky nemají být, podle stratégů české cesty HTA, kategorií, která bude v Česku prioritně hodnocena. Upřímně řečeno, není se co divit, protože nákladová efektivita LP je jako kritérium již řadu let uplatňována SÚKLem při registraci léků a stanovování výše ceny a úhrady ze zdravotního pojištění. Léky navíc již řadu let nepředstavují tu rozhodující finanční zátěž pro systém, vzhledem k tomu, že výdaje za ně buď stagnují či rostou výrazně pomaleji než jiné náklady ve zdravotnictví.
Podle slov ministerských úředníků bude HTA zaměřeno předně na zdravotnické prostředky, výkony a technologie v tom užším slova smyslu. S tím nemá u nás prakticky nikdo větší zkušenosti a není tajemstvím, že ani „starší“ a zkušenější instituce HTA v Evropě nemají dlouholeté zkušenosti s posuzováním nákladové efektivity výkonů, diagnostických a terapeutických intervencí či programů (např. preventivních). Ve většině případů se totiž naráží na nedostatek dat, riziko přesnosti a relevance výběru komparátorů nebo nespolehlivosti predikce dopadů do zdravotních a sociálních systémů.
Ne náhodou zahraniční agentury HTA (např. Francie) povětšinou začínaly s hodnocením ostatních kritérií jako je potřeba technologie (v širokém slova smyslu), její inovativnost a bezpečnost pro pacienta, hodnocení technologie z hlediska organizačního uspořádání, ale také vzhledem k závažnosti či vzácnému výskytu onemocnění. Není překvapující, že v např. v Německu se pracuje převážně s klinickou efektivitou nové technologie. Mnohé státy také dávají přednost cenovým strategiím typu dohod s firmami na podílení se na nákladech (risk-sharing, slevy a bonusy) před suchými čísly nákladové efektivity a odmítáním inovací z finančních důvodů. Není ostatně náhoda, že britský, výrazně dirigistický NICE připravuje mnoho změn v HTA od ledna 2014 a jeho „zásadovost“ je často nahrazována ne zcela „veřejnými“ dohodami s firmami na cenách jejich produktů.
Pokud zúžíme HTA pouze na finanční stránku věci, můžeme se hned vydat zkratkou k tématu hranice ochoty platit“ (willingness to pay) a stanovování QUALY (administrativní cesta jak vypočítat hodnotu roku kvalitního života pacienta) a určení výše hranice léčby, za kterou budou mít, většinou těžce nemocní pacienti, smůlu. Obava, že se vydáme takovou zkratkou je na místě zvlášť v české realitě, kde sociální aspekty dopadů (ne)léčby jsou jen mlhavě tušeny a rozhodně není samozřejmostí je kvantifikovat v dopadu pro pacienta nebo do ekonomiky státu. Nehledejme tedy žádná rychlá řešení ale téma HTA si náležitě a poctivě odpracujme.
17.4.2013autor:
