Představte si, že byste celou svou výplatu nebo zisk z podnikání odvedli státu. Ten by potom rozděloval odvedené peníze podle potřeb jedinců, nebo určitých kritérií, třeba věku a pohlaví. Připomíná vám to přání utopických socialistů? Nebo vrcholnou fázi socialismu – komunismus? Pokud vám to připadá nemožné, mýlíte se. Takto funguje přerozdělování příjmů zdravotních pojišťoven.
Ty vybírají od svých pojištěnců pojistné. Potom je posílají na „jednu hromadu“ do fondu všeobecného zdravotního pojištění, který spravuje VZP ČR. Ono posílání má sice jen účetní charakter, ale v zásadě nic nemění na celém problému. Přerozdělování pak probíhá následovně. Nejprve se připočte platba státu za tzv. státní pojištěnce. Potom se vyplatí zálohy na pojištěnce s extrémně drahou léčbou, což představuje pouze malou část. Dále se přerozděluje podle věku a pohlaví, na základě nákladových indexů, které stanovuje příslušná vyhláška. V podstatě platí, že čím starším pojistným kmenem pojišťovna disponuje, tím více peněz získává. Bez ohledu na to, zda těmto pojištěncům skutečně léčbu uhradila.
Nejvíce na současném systému prodělává Oborová zdravotní pojišťovna, která se vyznačuje poměrně mladým kmenem pojištěnců, především z Prahy a středních Čech. V této oblasti platí nadprůměrně drahou léčbu, protože velké pražské nemocnice mají vyšší sazby. OZP tedy sice vybere nadprůměrně vysoké pojistné od mladších a nadprůměrně vydělávajících lidí, potom je však celé odevzdá do fondu přerozdělení. A ještě navíc hradí nadprůměrně nákladnou léčbu, což se jí však z fondu přerozdělení nevrací.
Naopak, VZP systém přidává nejvíc, už jenom proto, že má absolutně i relativně nejvíce státních pojištěnců. Kromě toho, přerozdělování pomáhá zakrývat méně efektivní hospodaření největší pojišťovny, způsobené také politickými tlaky. Na systému rovněž vydělává třeba Revírní bratrská pokladna, jejíž pojistný kmen se soustřeďuje do chudšího a sociálně problémového Ostravska. Na rozdíl od OZP je však léčba v této oblasti podprůměrně nákladná.
Ideální systém přerozdělování neexistuje. Existuje ale zlaté pravidlo, které definovali zakladatelé německého sociálně tržního hospodářství. Každý sociálně-ekonomický systém musí vyvažovat principy solidarity a subsidiarity (individuální odpovědnosti). Jistá míra solidarity je potřebná, aby docházelo ke zmírňování sociálních rozdílů. Zároveň musí být zohledněna odpovědnost a motivace k dobrému hospodaření. Ta v českém systému nyní chybí. Proto bychom se měli vrátit do časů, kdy si pojišťovny část pojistného ponechávaly a neodevzdávaly do fondu redistribuce, tedy před rok 2005. Zároveň by se měly v přerozdělování zohledňovat skutečné náklady na léčbu.
16.7.2014autor:
