Ve většině odvětví hospodářství nás neudiví, když dodavatel a odběratel spadají pod jednoho vlastníka. Například vlastník pekárny, který si chce zajistit stabilní dodávky mouky, koupí zemědělskou firmu, která pěstuje a zpracovává pšenici. Považujeme ale za žádoucí, aby k podobným věcem docházelo i ve zdravotnictví? Pokud se to týká propojení zdravotních pojišťoven a poskytovatelů péče, jako se stalo v případě společnosti Agel a České průmyslové zdravotní pojišťovny (ČPZP), domnívám se, že nikoli.
Nemusím zde obšírně líčit, jak k této konstelaci v uplynulých létech došlo. Pouze připomenu, že tvůrci zákona o zaměstnaneckých zdravotních pojišťovnách se jednoznačně proti takovému propojení postavili, patrně si však nepředstavili všechny možné situace. Zmíněný zákon hovoří o tom, že „…provádět veřejné zdravotní pojištění může právnická osoba…, která není vlastněna právnickou osobou, která je zřizovatelem, vlastníkem nebo spoluvlastníkem poskytovatele.“ Ovšem již se nepočítalo se skutečností, že poskytovatel a pojišťovna mohou být ve vlastnickém propojení přes síť několika právnických osob.
Jak se může konkrétně projevovat nebezpečí totožného vlastníka poskytovatele služeb i zakladatele zdravotní pojišťovny? Tak například máme informace, že personál nemocnic Agelu je nucen registrovat se právě u ČPZP. Samozřejmě, důkazy nelze poskytnout, protože zaměstnanci nemocnic se bojí o pracovní místa a o těchto věcech mluví pouze pod příslibem anonymity. To již nemá nic společného s žádanou konkurencí zdravotních pojišťoven ve smyslu zajištění kvalitnějších a dostupnějších služeb pro pojištěnce. Můžeme to nazývat spíše vydíráním.
Mnohem větší nebezpečí vyplývá z faktu dominantní síly zdravotní pojišťovny v určitém regionu, kde se navíc koncentrují zdravotnická zařízení stejného vlastníka. Zde už může docházet k situaci blížící se lokálnímu monopolu. A zdravotní služby nejsou rohlíky, kde místní monopol jednoduše obejdeme tím, že rohlíky dovezeme z trochu větší dálky. Zdravotní pojišťovna pak může v úhradách preferovat „své sesterské“ nemocnice a lékaře a naopak diskriminovat zařízení jiného zřizovatele. Úhradovou vyhlášku totiž nemusí respektovat v případě, že se dohodnou. A jaká je šance, že se nedohodnou právě subjekty z jednoho „holdingu“? Pak by mohlo dojít k likvidaci konkurence se všemi negativními aspekty, které k tomu patří.
V tuto chvíli se dostáváme na půdu spekulací, protože chybějí tvrdá data. Nemáme přesné informace, jak jsou nemocnice Agelu financovány od kterých pojišťoven. Neznáme rozdíly v tomto financování. Možná skutečně k ničemu špatnému nedochází a pouze malujeme čerta na zeď. Skutečnost by pomohla odhalit dvě opatření, které se v této době chystají na vládní úrovni.
Prvním z nich je plánované zveřejňování smluv mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli péče. K iniciativě VZP a ministra zdravotnictví se připojily i zaměstnanecké pojišťovny. Bude zajímavé sledovat, za jak dlouho se dostane i na nemocnice Agelu a ČPZP a co z těchto smluv půjde vyčíst.
Druhým krokem, připravovaným na ministerstvech zdravotnictví a financí je úprava výkaznictví zdravotních pojišťoven i poskytovatelů péče. Vychází z představy, že zdravotní pojišťovny hospodaří s veřejnými prostředky, měla by se tedy na ně vztahovat stejná pravidla jako na ministerstva a jejich organizační složky a mělo by se stejně vidět na jejich účetnictví. Kromě toho, na ministerstvech si uvědomují, že všechny snahy zprůhlednit a zefektivnit toky ve zdravotnictví se budou míjet účinkem, pokud se do této snahy nezapojí i další zřizovatelé – kraje, města i soukromé subjekty. Zde bude potřeba stanovit jednotná pravidla pro všechny.
Pokud se výše zmíněná opatření realizují, budeme moci skutečně konstatovat, zda dochází k nežádoucímu monopolním vztahům mezi nemocnicemi Agelu a ČPZP. Do té doby budeme odkázáni na spekulace a znepokojivé informace, které k nám pronikají od jednotlivých aktérů ze severní Moravy.
22.4.2014autor:
