Doba, kdy byl porod nazírán jako nemoc a skrze toto vidění k němu bylo zdravotníky přistupováno, je již minulostí. Snaha o příjemné prostředí, co nejintenzivnější kontakt matky s dítětem či přítomnost otce u porodu jsou již považovány za samozřejmost. Zajistit v rámci možností zdravotnických zařízení spokojenost rodičů a zároveň zabezpečit adekvátní pomoc v případě komplikací je cílem a výzvou všech zdravotních systémů na světě. Najít kompromis mezi těmito dvěma prioritami je ale často složité. Díky stáži v Bruselu a Praze na gynekologicko – porodnických klinikách jsem měla možnost nahlédnout do dvou z nich, konkrétně do gynekologicko – porodnické kliniky u Apolináře a nemocnice Etterbeek Ixelles v Bruselu. Věcí, které mě překvapily, byla na obou stranách celá řada. Ať již pozitivně či negativně.
Belgický zdravotní systém, stejně jako český, funguje na principu veřejného zdravotního pojištění. Na rozdíl od naší země mají Belgičané možnost soukromého připojištění. Péče o těhotnou ženu a novorozence je plně hrazena z veřejných zdrojů, včetně možnosti rodit v porodním domě či přímo doma. Většina porodů se ale odehrává v nemocnicích, menší část pak v porodních domech a minimum, konkrétně asi 4%, v domácím prostředí.
Co se týče úrovně zdravotní péče, je v obou zemích srovnatelná. Dle některých čísel, kupříkladu mateřské či novorozenecké úmrtnosti, v České republice dokonce o něco lepší. Také v četnosti provedení císařského řezu se obě země pohybují na obdobných číslech, pod průměrem zemí OECD.
Na prenatální péči v Belgii se podílejí gynekolog a porodní asistentka, jejíž vzdělání je delší než v naší zemi – pět let studia na vysoké škole. Tomu odpovídají i jí svěřené kompetence, které oproti České republice zahrnují nejen vedení samotného porodu, ale také péči o ženu během těhotenství. Naopak role lékaře je spíše upozaděna. Do péče je zapojen i sociální pracovník, jehož rolí je budoucí mamince pomoci z hlediska administrativních a organizačních záležitostí.
Co se týče porodnice samotné, první, co upoutá vaši pozornost, je samozřejmě prostředí. Pro rodičku v Belgii je výrazně komfortnější a celkově příjemnější. Těhotná žena je do porodnice přijímána porodní asistentkou, případně lékařem, kteří ji poté doprovázejí během porodu. V péči stejné porodní asistentky často byla již během těhotenství. Tato možnost mi připadá velmi důležitá a přínosná. I zařízení porodního sálu je koncipováno tak, aby zbytečně nevyvolávalo nepříjemný pocit z nemocničního prostředí. Pokud nenastanou komplikace, rodící žena nemusí tuto místnost opustit po celou dobu porodu. Přítomnost partnera je samozřejmostí po celou dobu porodu.
Co se týče českého prostředí, nemám zkušenosti z jiných porodnic. V porodnici U Apolináře je prostředí pro rodičku o poznání méně příjemné. Vcelku mě překvapilo, že otec byl přizván až na samotný porod dítěte, nikoli na období před ním, kdy by jej budoucí maminka jistě uvítala. Rozpaky ve mně vyvolávaly i porodní boxy, které nepříjemný pocit z nemocničního prostředí rozhodně neumenšují. Přístrojové vybavení by v některých případech také zasloužilo již obměnit. Pozitivní je, že místní zaměstnanci si tyto problémy uvědomují a rádi by toto prostředí zlepšili, bohužel to není v jejich možnostech. Odpovědnost jde za vedením Všeobecné fakultní nemocnice, které určuje nastavení priorit týkající se směřování investic. Překvapuje mě, že se stále nedostala na pořadí právě rekonstrukce porodnice a přála bych porodnici, aby k tomuto kroku v brzké době došlo.
Nakonec bych ráda dodala, že jsem přesvědčena o kvalitě a profesionalitě české péče. Je nutné si ale přiznat, že zatím není v možnostech českého zdravotnictví poskytovat podmínky, jaké jsou nabízeny budoucím rodičům v Belgii. Doufejme, že se českým zdravotníkům bude dařit i nadále držet tak dobrou úroveň péče jako doposud, a zároveň se podaří dohnat i ono prostředí.
14.3.2014autor:
