Podle průzkumu společnosti STEM/MARK a. s. pro Cestu domů z roku 2011 vyplývá, že 74% obyvatel České republiky umírá ve zdravotnických či sociálních zařízeních, z toho 58% v nemocnicích. Pouze 21% osob zemře doma. Ze stejných dat také vyplývá, že většina obyvatel si tímto způsobem odcházet nepřeje.
Odklon naší společnosti od témat a událostí souvisejících se smrtí a umíráním je zřejmý. Podnětů, které by nás k uvažování nad tímto tématem přivedly, máme méně než naši předci. A pokud se již naskytnou, složitě se nám s nimi pracuje. Všichni si můžeme sami odpovědět, kdy naposledy jsme s někým o umírání hovořili.
Ani zdravotní systém, resp. zdravotníci nejsou výjimkou. Ačkoli si uvědomují obavy svých pacientů, jako jsou ztráta důstojností, bolest, odloučení od blízkých osob a duševní strádání, není pro ně lehké se k této situaci postavit. Je logické, že často sklouznou „jen“ k řešení situací, se kterými pracovat umějí, tedy k medicínským postupům. Paradoxem je, že ani lékařské fakulty se tomuto tématu z jiné strany mnoho nevěnují.
Velkým posunem v této oblasti je rozvoj tzv. paliativní medicíny, oboru, který se snaží tyto potřeby více reflektovat. Jejím cílem je poskytovat komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovanou péči lidem trpícím nevyléčitelnou chorobou, v pokročilém či terminálním stadiu života. Nahlíží na nemocného člověka nejen z hlediska medicínského, ve smyslu mírnění bolesti a dalších příznaků spojených s onemocněním, ale dává velký důraz na stránku psychologickou, sociální a duchovní. Základem je spolupráce s odborníky z příslušných oborů a snaha poskytnout adekvátní prostor rodině pacienta.
Pro úplnost uveďme, že paliativní medicína není synonymem péče o umírající. Z mnoha studií vyplývá, že poskytování paliativní péče i v časnějších fázích onemocnění má jednoznačně pozitivní vliv jak na kvalitu života, tak na prognózu nemocných.
Co se struktury týče, paliativní péče funguje na více úrovních. Jako tzv. obecná, kterou poskytují zdravotníci jiných specializací, v terénu například praktický lékař. A jako tzv. specializovaná, ve které působí již tým odborníků vzdělaný v otázkách paliativní péče. Paliativní medicína jako taková je také pro lékaře samostatný atestační obor.
Jako u všech ostatních oborů je možné pacienty přijímat ambulantně,nebo jim nabídnout péči lůžkovou. Také volba prostředí záleží na klientovi. Je možné poskytovat paliativní péči přímo v nemocnici jako tzv. oddělení paliativní péče, či zcela samostatně, jako tzv. hospic. Velmi potřebnou variantou je i tzv. domácí hospic, kdy je všechna potřebná péče poskytována nemocnému člověku v jeho domácím prostředí.
Pro lepší orientaci zmiňme ještě tzv. LDN, léčebny dlouhodobě nemocných. Ty slouží k ošetřování a doléčování pacientů, jejichž zdravotní stav již nutně nevyžaduje pobyt v nemocnici nebo u nichž se neočekává výrazné zlepšení jejich zdraví. Rozdíl oproti hospici je právě v oné perspektivě. Hospic je místo určené k doprovázení pacientů během závěrečné fáze jejich života. Léčebny dlouhodobě nemocných, přestože v nich také lidé umírají, by se měly snažit perspektivu svých pacientů zlepšovat, aby se případně mohli navrátit do svého domova.
V praxi se rozdíl mezi těmito institucemi často stírá, což lze považovat do určité míry za přirozené. Z našeho pohledu je ovšem důležité, aby obě instituce byly schopny poskytnout svým klientům co nejlepší péči v podobě dostatečné pozornosti jak ke zdravotním problémům svých klientů, tak k jejich psychickým, sociálním a duchovním potřebám. Zejména u léčeben dlouhodobě nemocných zůstává tento cíl bohužel často nenaplněn. Z výzkumu vyšly jako místo, kde si lidé nejméně přejí umírat.
Shrnutí
Takto nastavený systém by mohl bezpochyby vcelku dobře fungovat. Realita je bohužel jiná. Bylo by ale jednoduché uzavřít tuto problematiku závěrem, že řešením je přidat do této oblasti více peněz. Z velké části tomu tak jistě je. Tato zařízení často musí řešit základní existenční problémy a není překvapením, že jim poté nezbývá čas na zlepšování služeb pro své klienty.
Problém je ovšem širší. Celkové uvažování, jakým jako společnost smrt a umírání vnímáme, vede k celkovému přesouvání naší osobní role ve vztahu k umírajícímu člověku na instituce. Je ale očekávatelné, že tyto instituce při nejlepší snaze nedokáží plně naplnit tak intimní potřeby, jakými jsou duchovní, sociální či psychické otázky, tím spíše spojené se smrtí či umíráním. Těžko nám ukáží, že umírání a smrt nemusejí být jen utrpením beze smyslu, o tom ale až někdy příště.
Pro zájemce uvádíme několik zdrojů, které se tomuto tématu věnují
http://respekt.ihned.cz/c1-61244690-mluvit-o-smrti-vcas
Jitka Kynzlová
5.1.2014
autor:
Další články
Na přehled všech komentářů
Reklama
