Na našem území byly děti očkovány od roku 1947. Nejprve proti záškrtu a tuberkulóze, později přibylo očkování proti tetanu, spalničkám, zarděnkám a dalším život ohrožujícím nemocem. V České republice tak zachrání pravidelná očkování ročně na 500 lidských životů a zabrání až 150 tisícům infekčních onemocnění. Funkce očkování je totiž dvojí – individuální a kolektivní. Ne všechny děti však mohou být očkovány (např. z důvodu medicínských kontraindikací), avšak i tyto děti jsou chráněny, neboť pravidelné a plošné očkování brání přenosu a oběhu infekčního původce mezi očkovanými. A tím je následně sníženo riziko přenosu infekce i na neočkované jedince.

Díky zavedení očkování se v současné době podařilo některé infekční nemoci, vyskytující se stále v rozvojových zemích, na území ČR zcela vymýtit. Také proto panuje v laické i odborné veřejnosti pochybnost, zda je nutné populaci dále plošně očkovat. Pro některé rodiče se jedná o samozřejmost, pro jiné jde o nemyslitelný zásah státu do jejich rodinného života, soukromí, zdraví či přesvědčení.

Očkování je u nás ze zákona povinné. Podrobnější úprava je stanovena ve vyhlášce a za nenaočkování dětí hrozí rodičům pokuta až ve výši 10 000,- Kč. Několik případů pokutovaných rodičů skončilo u obecných soudů, v roce 2011 rozhodoval o očkování dokonce Ústavní soud. Problematika očkování není jednoznačná, a jelikož panují různé názory mezi lékařskými odborníky, je pochopitelné, že ani právníci jednotní nebudou. Domnívám se však, že by v budoucnu ke sjednocení mělo být směřováno. Určitým vodítkem by mohl být nový občanský zákoník, jehož účelem je ponechání co nejširšího prostoru svobodné iniciativě jednotlivce. S podobnými problémy se společnost potýká na celém světě a inspiraci, ať už pro medicínskou či právní oblast, lze proto čerpat ze zahraničí.

V  některých západních zemích je očkování zavedeno jinak než u nás, a to tzv. nepřímou povinností. Ta spočívá např. v Belgii v tom, že nenaočkované děti nesmí navštěvovat dětské kolektivní zařízení, mateřské nebo základní školy. Jinde, v Německu či Velké Británii, jsou sice nenaočkované děti do těchto zařízení přijaty, ale v případě rizika infekce jsou vyloučeny do té doby, než pomine nebezpečí nákazy.

Co se týče množství povinného očkování, je Česká republika vítězem společně se Slovenskou republikou, což je vzhledem ke společnému historickému vývoji zcela pochopitelné. Žádná studie dosud neprokazuje přímou úměru mezi stanovením počtu povinných očkování a úmrtností ve státě. Ve Francii jsou povinná očkování pouze dvě, a to proti záškrtu a tetanu. V Německu, Rakousku a ani ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska není žádné očkování povinné, a přesto naprostá většina dětí naočkována je.

Ve výše uvedených západních státech funguje model určité bdělosti nad sebou samým a svým zdravím. S rozvojem demokracie by dobrovolné očkování mělo být použitelným modelem i u nás, avšak bude nutné překonat názor, že to co není povinné, nebude nejspíš až tak důležité. A je otázkou pro každého z nás, zda jsme na takový krok již připraveni.

Mgr. Sylva Štěrbová, Právnická fakulta Univerzity Palackého