Mnozí považovali rozdělení zdravotní péče na standard a nadstandard – či lépe na tu základní a tu ekonomicky náročnější za převratnou, téměř revoluční novinku a podle svého „ladění“ ji buď hlasitě vítali či neméně hlasitě zatracovali.  Já se na základě dopadů tohoto opatření do praxe domnívám, že jde zatím spíše o kosmetickou změnu, která momentálně má pouze minimální dopad na systém – natož aby do něj přinesla další potřebné peníze. Jak  pozoruji odvahu politiků k nepopulárním opatřením, tato změna nebude mít výraznější praktický dopad ani v následujících letech.

Podle mého by bylo daleko důležitější definovat základní standard toho, co bude propláceno ze všeobecného zdravotního pojištění, a to je spíše ekonomická než odborně zdravotnická úvaha. Vše ostatní ponechat na jednotlivých pojišťovnách a jejich specifických pojistných plánech. Posledních několik let je totiž zcela zřejmé, že stabilní zaklínadlo ústavou a odkazem na bezplatnou zdravotní péči – všechno všem a v nejlepší kvalitě si zkrátka tento (a velmi pravděpodobně žádný jiný stát na světě) nebude moci do budoucna dovolit. Rozhodně nevolám po tom, aby si ze dne na den lidé museli potřebnou, kvalitní a včasnou péči hradit či výrazně na ni přispívat. Současné generaci třicátníků a možná i čtyřicátníků by ale měl někdo říci, že si budou muset připlatit podstatně více než jejich rodiče či prarodiče. To je odpovědnost politiků – otevřeně a upřímně mluvit i o nepříjemných a nepopulárních věcech dříve, než na systém dopadne skutečně velká finanční krize.
Politici zatím volí cestu „nehrdinskou“ a to cestu administrativních opatření a bariér, které v blízké budoucnosti povedou k faktickému snížení dostupnosti péče, a to zejména péče nákladné a moderní. Účel bude splněn – systém ušetří a pacient nic nepozná. Průměrný pacient se totiž k vyčerpávající informaci jaká léčba je možná a indikovaná vůbec nemusí dostat. Platby zdravotnickým centrům budou zastropovány a lékaři budou „muset“ poslouchat své ekonomické ředitele a ti zase pojišťovny, které nebudou mít dostatek peněz z výběru „daně“. Takže se obloukem můžeme vrátit do časů minulých, kdy drtivá většina z nás bude mít péči spíše průměrnou. Zároveň budou ovšem také ti „nově vyvolení“ kteří ji budou mít nadprůměrnou a nebude to tím, že by si ji mohli finančně dovolit ale proto, že mají potřebné kontakty a informace. Všichni ti, co dnes volají po tom, aby inovace ze světa se do české kotliny tak rychle nepouštěly, budou první, kteří je v případě svého onemocnění či onemocnění někoho z rodiny budou mít.       
Pokud však zní otázka jak se má pacient dnes orientovat v základní a ekonomicky náročnější variantě péče, nechť se informuje ve zdravotnickém zařízení co a za kolik mu to které nabízí, srovná to se svými potřebami a peněženkou a rozhodně se. Pokud se nerozhodne sám či nemá dostatek informací, má ošetřující lékař povinnost ho objektivně informovat o výhodách či nevýhodách jednotlivých variant  a může mu také dát své odborné doporučení  podle aktuálního lékařského nálezu. Podle nového zákona ( a podzákonných norem) bylo letos do tzv. nadstandardů zavedeno asi osmnáct výkonů z oblasti očkování, odlehčené sádry a nitroočních čoček.  Pokud tedy mám potřebu dobře vidět a zároveň nenosit ani dioptrické brýle, které jsem vždy nosil, připlatím si za dražší čočku. Pokud mi stačí, že uvidím a nevadí mi nosit brýle, dostanu čočku standardní a bude mi celá proplacena z mého pojištění. Totéž platí pro odlehčené sádry (příplatek v řádu stokorun podle velikosti). Pokud vedu aktivní život a nechci zůstat stranou ani pár týdnů, kdy sádru musím nosit, zvolím náročnější variantu.
Teď mě napadá, že toto rozhodování může být do budoucna dobrým tréninkem pro nás všechny třicátníky a čtyřicátníky až se budeme konečně moci rozhodovat o pojistném plánu a penězích, které hodláme do svého zdraví investovat. 
25.5.2012

autor: Ivana Plechatá


Další články

Na přehled všech komentářů