Mnozí považovali rozdělení zdravotní péče na standard a nadstandard – či lépe na tu základní a tu ekonomicky náročnější za převratnou, téměř revoluční novinku a podle svého „ladění“ ji buď hlasitě vítali či neméně hlasitě zatracovali.  Já se na základě dopadů tohoto opatření do praxe domnívám, že jde zatím spíše o kosmetickou změnu, která momentálně má pouze minimální dopad na systém – natož aby do něj přinesla další potřebné peníze. Jak  pozoruji odvahu politiků k nepopulárním opatřením, tato změna nebude mít výraznější praktický dopad ani v následujících letech.

Podle mého by bylo daleko důležitější definovat základní standard toho, co bude propláceno ze všeobecného zdravotního pojištění, a to je spíše ekonomická než odborně zdravotnická úvaha. Vše ostatní ponechat na jednotlivých pojišťovnách a jejich specifických pojistných plánech. Posledních několik let je totiž zcela zřejmé, že stabilní zaklínadlo ústavou a odkazem na bezplatnou zdravotní péči – všechno všem a v nejlepší kvalitě si zkrátka tento (a velmi pravděpodobně žádný jiný stát na světě) nebude moci do budoucna dovolit. Rozhodně nevolám po tom, aby si ze dne na den lidé museli potřebnou, kvalitní a včasnou péči hradit či výrazně na ni přispívat. Současné generaci třicátníků a možná i čtyřicátníků by ale měl někdo říci, že si budou muset připlatit podstatně více než jejich rodiče či prarodiče. To je odpovědnost politiků – otevřeně a upřímně mluvit i o nepříjemných a nepopulárních věcech dříve, než na systém dopadne skutečně velká finanční krize.