Z náznaků bylo patrné, že něco v tomto duchu shlédli v televizi. Přiznám se, že televizi statečně bojkotuji už několik let, ale asi bych měla zauvažovat o návrat k jejímu sledování, minimálně v těch momentech, které se týkají mé profese. Takhle bohužel z odvysílaného pořadu mám jen zprostředkovanou zpětnou vazbu, kterou mi dávají pacienti.
Na každý pád, ať v televizi proběhlo cokoliv, mohou být tvůrci pyšní, padlo to na úrodnou půdu a v pacientech vyvolali pocit, že čočky, za které si nezaplatí, nestojí za nic. Od nového roku, kdy se k tomuto zmatku přidalo ještě řešení standardu a nadstandardu formou úhrady pacienta, se tyto reakce objevují mnohem častěji. V praxi to vypadá tak, že si dáte tu práci a pacientovi vysvětlíte, co se s ním bude dít, jak operace probíhá, jaká čočka mu bude do oka implantována, co bude po operaci a on vám na konci několika minutového monologu položí otázku: „A dostanu tam tu lepší čočku? Teď o tom mluvili v televizi, že jsou nějaké lepší. Víte, tu nadstandardní, já si za ní rád připlatím.“ Takže se pustíte znova do vysvětlování, že indikace na multifokální čočku, které se dožaduje, není tak jednoduchá (což jaksi v televizi nezmínili, čímž vzbudili v neinformované veřejnosti domnění, že si „ty lepší čočky“ asi necháváme jen pro ty „lepší“ pacienty) a že čočka, která se bude do oka implantovat, rozhodně není ničím podřadná, naopak, z hlediska praktického života je pro něj mnohem lepší. Pacient to smírnou nevolí odkýve a odchází domů. Střih, záběr, druhý den na sále si pacient žádá operatéra, aby s ním prodiskutoval, jaká čočka se mu bude do oka dávat, opět ten samý rozhovor viz výše, pacient nakonec kapituluje, ale je na něm vidět nespokojenost. Aby toho nebylo málo, třetí den na vizitě si vyslýchám to samé, že on chtěl tu „lepší“ čočku, že by si za ni zaplatil.
autor:
