V posledních dnech jsou nám předkládány články, které dokladují trendy ve financování zdravotnictví ale v mnohém se jejich autoři dopouštějí nepřesností. Často se totiž směšují státní a veřejné zdroje, což je rozdíl. Financování zdravotnictví je z velké části odděleno od státního rozpočtu již od roku 1993. Pokud jsou dnes problémy ufinancovat zdravotnictví, týká se to především veřejného zdravotního pojištění – tedy veřejných fondů, spravovaných zdravotními pojišťovnami, do kterých přispíváme jako zaměstnanci, zaměstnavatelé či osoby samostatně výdělečně činné.
Když hovoříme, že stát šetří, týká se to zejména jeho plateb za tzv. státní pojištěnce. Jsou jimi zejména děti, senioři či další osoby, které nemají příjmy. Tuto platbu za „své“ pojištěnce stát již dva roky nezvyšuje, třebaže náklady stoupají. Zatímco stát zaplatí za státní pojištěnce ročně 8 676 Kč, průměrné náklady na pojištěnce z veřejných zdrojů jsou více jak 23 000 Kč. Přitom nejvíce stoupají právě u skupiny mladších seniorů ve věku 60 – 69 let. Do budoucna je podle mého názoru neudržitelná nejen výše příspěvku ale také struktura pojištěnců. V řadě zemí je například do pojistky pracujícího rodiče započítávána i pojistka jeho nezaopatřeného dítěte a je tak zbytečné, aby stát platil pojistky dětí pracovně aktivních rodičů. Do veřejných zdrojů se také započítávají výdaje z krajských a obecních rozpočtů. Sledováním posledních kauz, ukazatelů produkce některých krajských a městských nemocnic, nepromyšlených investic a politizace zdravotnictví na krajských a místních úrovních, jsou na místě velké pochybnosti o efektivitě vynakládaných prostředků.
Pokud jde o soukromé zdroje, které také označujeme za spoluúčast na zdravotní péči, patří sem zejména regulační poplatky u lékaře, platby za pobyt v nemocnici, přímé platby za některé stomatologické, kosmetické a jiné výkony, nově také platby za nadstandardy a poplatky za léky, doplňky stravy, zdravotnické pomůcky apod.
Co se mění, ale zdaleka ne tak dramaticky jak některá média uvádějí, je poměr veřejných a soukromých zdrojů na financování zdravotnictví jako celku. V letech 2009 – 2011 tyto výdaje v zásadě spíše stagnovaly, i když jistý trend snižování veřejných a zvyšování soukromých výdajů lze zaznamenat. V čem zaostáváme za vyspělou Evropou ale i některými postkomunistickými sousedy je podíl výdajů na zdravotnictví k hrubému domácímu produktu. V současnosti je to asi 7,5%, zatímco průměr zemí OECD je 9,6%.
Ačkoli chápu jak je nepopulární zvyšování poměru soukromých zdrojů ve zdravotnictví, pokládám nastavený trend za nezbytný, i s ohledem na vývoj v dalších evropských zemích. Naše míra spoluúčasti patří s úrovní cca 16% za jednu z nejnižších v Evropě. Pro zajímavost, naši sousedé na Slovensku mají spoluúčast kolem 30%, v Rakousku cca 22% a v Polsku kolem 27%. S vývojem zdravotnictví a souběžně s ekonomickou stagnací je cesta zpět v zásadě nemyslitelná, pokud si skutečně chceme udržet kvalitní zdravotní péči – a ta u nás zatím je. Vyžaduje to ovšem důslednou reformu systému a to jak na straně příjmů, tak také na straně efektivně vynakládaných peněz na zdravotní péči a do zdravotnických investic.
Zdroj: ÚZIS, ČSÚ
8.8.2012
autor:
Další články
Na přehled všech komentářů
Reklama
