Současný ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček podebatoval v nedělních Otázkách Václava Moravce se svým předchůdcem Leošem Hegrem. Už se zdálo, že celá debata začne a skončí u poplatků, když se nakonec odhalilo několik dalších „klíčových problémů“ našeho zdravotnictví.
Aniž bych chtěla snižovat význam témat jako jsou platy lékařů, investice do pražských nemocnic, budování urgentních příjmů či zákona o síti neziskových nemocnic, není to podle mého to, na čem by momentálně leželo a padalo české zdravotnictví, i když se spousta zainteresovaných skupin se o tom snaží přesvědčit. Vypovídá to o tom, že nejsou dlouhodobě řešeny zcela zásadní otázky českého zdravotnictví a neexistuje jasné politické zadání pro strategické rozhodnutí jakou péči potřebujeme, kdo chceme, aby ji poskytoval a platil a na jakou péči máme jako stát i jako jednotlivci.
Dílčí problémy našeho zdravotnictví (a že jich je) mají totiž velmi daleko do vyřešení, pokud se urychleně nezačne řešit to podstatné – a tedy, jaké zdravotnictví chceme mít? Momentálně je prý na ministerstvu zdravotnictví „in“ tvorba akčních plánů na to či ono. Osobně by mě zajímalo, jak mohou vznikat akční plány, když zatím chybí cokoli, co by se jen blížilo dlouhodobější strategii českého zdravotnictví. Zlí jazykové tvrdí, že zmiňované akční plány se stejně dělají jen, aby se vlk nažral (v tomto případě EU, od které budeme žádat peníze) a koza zůstala celá (neudržitelný systém českého zdravotnictví). Tam, kde nejsou ani akční plány, tam se rovnou mění zákony. Nejlépe se pak zákony mění na základě zaručených informací ve virtuálním (mediálním světě), a čím rychleji ten který politik přijde s rychlým a rázným řešení (buď zákon, nebo hodně peněz navíc), tím pro něho lépe. Občan šokovaný ze špatných zpráv si hned pomyslí, jak je ten politik pracovitý, akční, jak mu záleží na prostém lidu a nápravě chyb a nepravostí. Co na tom, že stále více pokřivovaným systémem se zadělává na ještě horší zprávy v blízké budoucnosti.
Stačí několik příkladů z poslední doby. Šéf pražské záchranky (pravděpodobně také vzhledem ke své kandidatuře ve volbách) svolává tiskovku a emotivně informuje o tom, jak pražské nemocnice odmítají pacienty. Výsledek mediální smrště, která trvala několik dní a měla jen velmi malé racionální jádro, je požadavek na státní rozpočet v řádu desítek miliónů dotací ke zřízení urgentních příjmů v pražských nemocnicích (včetně té zadlužené až po uši) a nárůstu akutních lůžek v Praze (!).
Celé léto čteme každý den o nákaze eboly. Ačkoli nebezpečí nákazy v Evropě ve větším měřítku nehrozí, už se hledají desítky (budou to spíš stovky) miliónů na nový pavilon infekčních nemocí na Bulovce (je to stále ta zadlužená nemocnice, kterou si bude stát a město přehazovat jako horký brambor), a to přesto, že v Čechách již existuje nevyužívané vojenské zařízení Centrum biologické ochrany v Těchoníně.
Některé nemocnice (většinou jsou to stále ty stejné) špatně hospodaří a jsou v dluzích – uděláme z nich proto neziskové organizace s nárokem na garance od státu a smluv od pojišťoven a hned se problému zbavíme. Jak prosté, jak geniální, říká si občan. Hlavně, když tam není zisk – to přeci do zdravotnictví nepatří.
V dohledné době se pravděpodobně na tomto populistickém přístupu ke zdravotnictví nic nezmění. Není odvaha, není politická podpora a spoustě skupin vyhovuje současný stav, který zajistí, že si své zájmy vždy nějak „ošetří“.
29.8.2014autor:
