V diskusi posledních týdnů, která probíhá v souvislosti s přípravou nového zákona o zdravotních pojišťovnách, jsem si opakovaně položila otázku, zda je možné najít  společnou motivaci u pojištěnců a pojišťovny, která by přispívala k užitku obou.

Včera jsem dostala odpověď, která byla až zoufale prostá, a to v rámci semináře Institutu pro veřejnou diskusi o zdravotnictví (www.ivd.cz). MUDr. Tomáš Macháček zabývající se analýzou systémů zdravotního pojištění to pojmenoval přesně. Společným zájmem pojištěnce i pojišťovny je udržet co nejdéle zdraví. V prvním případě své vlastní, ve druhém případě zdraví svého klienta – pojištěnce!

Pojišťovny podpory zdraví svých pojištěnců např. formou nabídek bonusů zatím příliš nepodporují, i když ji mnohé dobře rozumí. Je to zejména proto, že  právní podmínky nastavené státem neumožňují skutečnou konkurenci pojišťoven a jejich pojistných plánů.

Pokud se týká nás jako pojištěnců, stále máme problém uvažovat o našem zdraví v ekonomických souvislostech. Důvodů je několik. Tím zásadním je naše přetrvávající přesvědčení o tom, že o naše zdraví se má postarat někdo jiný – stát nebo lékař. Dále je to skutečnost, že vlastně nevíme, kolik zdravotní péče stojí. Většina se nezajímá, kolik za zdravotní  péči  jejich příslušná pojišťovna zaplatila. Co vidíme, je maximálně částka na naší výplatní pásce, kterou odvádíme na zdravotní pojištění (fakticky zdravotní daň) či částky formou záloh u OSVČ. Pokud se nyní zvyšuje spoluúčast na zdravotní péči, často reptáme, že si celý život platíme pojištění, tak proč platit navíc. Většina z nás si  skutečně pojištění ( zdravotní daň) platí ale ty částky se v solidárním pojištění  nehromadí, nemáme tedy nikde uloženu celoživotní „zálohu“, ze které bychom na stará kolena čerpali. Navíc, pokud nás postihne vážná nemoc, operace, potřeba dlouhodobé léčby chronických stavů, většina z nás by si to nezaplatila ani z celoživotních „záloh“ pokud by nějaké existovaly. 

Pokud bychom se tedy museli na svém zdraví více finančně podílet a navíc přesně věděli, co zdravotní péče stojí, věřím, že by se mnoho z nás chovalo ke svému zdraví zodpovědněji. Parafrázuji známé pořekadlo „Co v mládí zaseješ, ve stáří jakoby najdeš“. Pokud budeme tedy zvažovat naše chování také z ekonomického pohledu, zjistíme, že pokud jsme mladí, zdraví a vyděláváme, je lépe investovat do našeho zdraví, čímž velmi pravděpodobně (jistotu nemáme nikdy) oddálíme nemoc, nemohoucnost, a závislost.

Stejně tak, pokud bude zdravotním pojišťovnám povolena zákonem větší autonomie, budou posíleny jejich práva vůči poskytovatelům zdravotní péče a budou si jejich pojistné plány více konkurovat, nebudu mít nic proti tomu, aby nás pojišťovny i více motivovaly k zodpovědnější péči o naše zdraví. V zahraničí existuje řada velmi příjemných bonusů pro klienty, kteří se chovají zodpovědně ke svému zdraví, podobně jako známe bonusy, když  nebouráme se svým autem. Osobně bych se přimlouvala i za penalizaci některých pacientů, kteří soustavně porušují doporučený léčebný režim a následně pak čerpají ze systému značné finanční částky.